Tonalita
Tonalita je vztah tónů, souzvuků a akordů k centru - tónice. Centrem je určitý tón nebo od něho odvozený souzvuk. Ostatní tóny a akordy jsou tomuto centru podřízeny. Vzniká tak hierarchické uspořádání - postavení tónů ani akordů není rovnoprávné, jednotlivé tóny a akordy mají různou funkci. Vývoj tonality začíná obdobím hledání a následného utvrzování tonality, posléze dochází k postupnému uvolňování pravidel, k jejich porušování a nakonec popírání.
Vznik tonality
Vývoj tonality je v evropské hudbě spojen s vývojem polyfonie a kontrapunktu. Ve středověku se koncem 9. století začal k jednohlasým melodiím přidávat další hlas, který se zpočátku pohyboval s původní melodií převážně paralelně v čistých kvartách nebo kvintách. I při dalším osamostatňování jednotlivých hlasů byly jako konsonantní intervaly zprvu používány jen čisté kvarty, kvinty a oktávy. S dalším rozvojem kontrapunktu se postupně zvyšoval význam tercií. Na počátku 15. století, v období ranné Renesance, byly již tercie považovány za konsonantní intervaly. Tím bylo umožněno budování tonální harmonie, založené na použití terciových souzvuků - kvintakordů. V následujícím období, přibližně do první poloviny 17. století, lze v evropské hudbě vysledovat postupné vytváření tonálních harmonických vztahů. Na finálním tónu starých stupnic byl postaven tónický kvintakord. Tóny sousedící s finálním tónem se staly základem dominantní funkce - dominantního kvintakordu. Později se objevil i kvintakord subdominantní.
Klasická tonalita
Období od druhé poloviny 17. století do konce století 19. lze označit jako období klasické tonality. V tomto období jsou používány dva typy diatonických stupnic - dur a moll. Od ostatních, dříve používaných stupnic, se upouští. Tonalita tohoto období využívá akordů s terciovou stavbou, obvykle složených výhradně z malých a velkých tercií. Tyto akordy lze používat v základní poloze i v obratech. K akordům je možné přidávat neharmonické tóny, které musí být připraveny a rozvedeny předepsaným způsobem. Melodie jsou tvořeny z akordických a přípustných neharmonických tónů. Z melodie obvykle vyplývá přípustný harmonický postup.
Tóninu lze nejúsporněji vyjádřit pomocí tří hlavních harmonických funkcí: tónického (T), subdominantního (S) a dominantního (D) kvintakordu. Základní postup funkcí (akordů) T-S-D-T se nazývá harmonická kadence, typický harmonický postup D-T v závěru skladby se nazývá autentický závěr. V průběhu vývoje postupně dochází k přenášení vztahů mezi hlavními funkcemi (T, D, S) na funkce vedlejší, což vede k chromatizaci a zrovnoprávňování všech tónů.
V rámci klasické tonality jsou postupně používány čtyři základní typy tonality.
Čistá diatonická tonalita
Funkčně kadenční vztahy v rámci sedmitónových diatonických přirozených tónin dur a moll. Tóniny jsou vyjádřeny třemi základními harmonickými funkcemi - tónikou (T), subdominantou (S) a dominantou (D). Kromě základních funkcí jsou užívány též vedlejší kvintakordy, vytvořené na II., III., VI. a VII. stupni tóniny. Přirozená durová tónina obsahuje durovou tóniku, subdominantu i dominantu, přirozená mollová tónina obsahuje tóniku, subdominantu i dominantu mollovou.Smíšená dur-mollová tonalita
Využíváním harmonických a melodických tónin dur a moll jsou do durové tonality vnášeny mollové základní funkce (D, S) a do mollové tonality funkce durové. Nejdříve byla užívána harmonická moll s durovou dominantou, později se objevilo též používání melodické moll s durovou subdominantou a harmonické dur s mollovou subdominantou. Mollová dominanta v melodické dur se začala používat nejpozději. Mollová tónika v durové tónině a durová tónika v mollové tónině jsou používány až ve 20. století.Alterovaně chromatická tonalita
Kromě harmonických funkcí používaných v rámci diatonické tonality se objevuje též frygický kvintakord na II. stupni a lydický kvintakord na VII. stupni. Vůči tónům tónického kvintakordu jsou používány pouze diatonické půltónové postupy, tedy nejsou chromaticky zvyšovány nebo snižovány tóny tónického kvintakordu.Rozšířená tonalita
Nazývá se též enharmonicko-chromatická tonalita. Využívá úplnou chromatickou stupnici s enharmonicky záměnnými tóny a mimotonální funkce, především dominanty. Tóny chromaticky odvozené od tónů tónického kvintakordu se používají jako umělé citlivé tóny, v tónické funkci se zpravidla nevyskytují. V rámci rozšířené tonality dochází k častým vybočením od jiných tónin, základní tónina bývá upevňována alespoň na počátku a v závěru jednotlivých hudebních částí.Moderní tonalita
20. století je obdobím moderní tonality. Využitím úplné temperované chromatiky a temperovaných intervalů dochází k zrovnoprávnění všech dvanácti tónů chromatiky a systém sedmitónových diatonických stupnic postupně ztrácí svůj dřívější význam. Využívání nových souzvuků a stále obecnější a volnější chápání funkčních harmonických vztahů vedle k postupnému oslabování tonality a zmenšování významu kompozičních pravidel platných pro klasickou tonalitu. Dochází k popření funkčních vztahů, každý akord lze spojit s každým. Charakteristické je obohacování stávajících souzvuků a stavba nových, vztahy akordů jsou mnohdy zredukované na vztahy jejich základních tónů.
Tonálním centrem, tónikou (T), zůstává I. stupeň stupnice. Funkci dominanty (D) mohou plnit všechny funkce směřující k tónice (autentické funkce). Kromě V. stupně jsou to i III. a VII. stupeň. Funkce subdominantní (S), směřující od tóniky (plagální funkce) mají kromě IV. stupně též VI. a II. stupeň, někdy i stupeň VII.
Rozšířená tonalita 20. století
Využívá rovnocenně všech tónů úplné chromatické stupnice. Tóny chromaticky odvozené od tónů tónického kvintakordu lze používat i v tónické funkci. Dostředivá kadenční síla tóniky je vyjádřená akordem, intervalem nebo tónem prvního stupně stupnice.
Modální tonalita
Je založena na charakteristickém uspořádání modu - stupnicové řady s odlišnou stavbou než stupnice dur nebo moll.
Polytonalita
Je vztah k více tonálním centrům současně. Hudební proud je složen z více samostatných tonálních pásem, vzájemně oddělených výškovou polohou, zvukovou barvou apod. Nejjednodušším případem je bitonalita - současný průběh dvou tonalit.
Aby nedošlo k zániku polytonality a spojení jednotlivých tonálních pásem v jednu rozšířenou tonalitu, je vhodné tonalitu jednotlivých pásem vyjadřovat výrazně, jednoduchým způsobem. Obecně má spodní tonalita tendenci významem převyšovat tonality vyšší. Samostatnost jednotlivých pásem ovlivňuje též intervalová vzdálenost tonálních center. Vhodná je vzdálenost čisté nebo zvětšené IV. a malé nebo velké VI. Nedoporučuje se vzdálenost čisté V., která podporuje převahu spodního tonálního centra.
Centralita
Dostředivou tendenci tóniky přejímá libovolný tón stupnice nebo libovolný souzvuk.
Atonalita
Úplným popřením dostředivé tendence vzniká atonalita.
2003