Algoritmická kompozice
Algoritmická kompozice, někdy označovaná také jako automatická kompozice, zdůrazňuje použití předem definovaných pravidel a postupů při vytváření hudby. Tyto prostředky mohou zahrnovat přesné matematické postupy, při nichž vzniká hudba zcela automaticky bez účasti skladatele, i postupy, při nichž autor předem připravený proces při tvorbě kompozice cíleně ovlivňuje. Algoritmické postupy lze kombinovat s kompozičními postupy tradičními. Lze je použít také pro zpracování, transformaci a reorganizaci dodaných hudebních či zvukových dat. V omezené míře se podobné metody objevovaly v evropské hudbě již před několika stoletími. I některé tradiční kompoziční techniky, např. kontrapunktická pravidla pro vedení hlasů, mají rysy přesných algoritmických postupů.
Francouzský matematik Marin Mersenne se ve své knize Harmonie universelle z let 1636-1637 zabýval možností generovat zpěvy (diatonické melodie) v rozsahu tří oktáv permutováním 22 tónů. V roce 1787 zkomponoval Wolfgang Amadeus Mozart skladbu Musikalisches Wurfelspiel tvořenou posloupností předem připravených taktů, náhodně uspořádaných do osmitaktových frází podle výsledků hodů dvěma kostkami.
V hudbě dvacátého století se kompoziční techniky využívající nadosobní řád, pomocí něhož jsou konstruovány čisté hudební formy, objevily jako reakce na subjektivní pojetí romantické hudby devatenáctého století. Skladatel určí pravidla a skladba pak vzniká více či méně "automaticky", s omezením autorovy "svévole". Skladby tvořené jako vyvíjející se procesy popsané předem danými pravidly se často objevuje v minimalismu, rysy algoritmické kompozice mají často skladby dodekafonické a seriální.
V letech 1955-1956 Lejaren Hiller ve spolupráci s Leonardem Isaacsonem vytvořili algoritmus, pomocí něhož byla v roce 1957 na počítači ILLIAC zkomponována Illiac suite pro smyčcový kvartet - první významná skladba, která vznikla z využitím počítače. Hiller využíval v algoritmických kompozicích stochastické postupy i serialismus. V 60. letech spolupracoval s Johnem Cagem na multimediální kompozici HPSCHD založené na počítačem generovaných náhodných procesech. Matematické principy, většinou stochastického typu, aplikoval v mnoha svých skladbách Ianis Xenakis, algoritmické postupy využívali také Paul Lansky, Morton Subotnick, Laurie Spiegel a mnozí další tvůrci elektronické hudby. David Cope používá pro analýzu a vytváření hudby počítačové systémy umělé inteligence.
Při algoritmické kompozici se obvykle kombinuje více technik. Použité metody často v různé míře využívají náhody ale mohou být i zcela deterministické. K algoritmické kompozici lze přiřadit i sonifikaci, metodu převodu vybraných dat na zvuk. Jako výchozí materiál mnohdy slouží číselné posloupnosti či data produkovaná nějakým iteračním postupem nebo jiným matematickým modelem. Pro generování posloupností nebo organizaci parametrů lze použít soustavu odvozovacích pravidel tvořících formální gramatiku. Směr vývoje kompozice mohou určovat nejrůznější systémy umělé inteligence využívající genetické algoritmy či učící se systémy, které lze použít i pro analýzu hudebního materiálu a následné generování hudby podle "naučených" pravidel. Zdrojem vstupních dat mohou být i nejrůznější fyzikální systémy.
Výsledkem algoritmické kompozice může být tradiční notový zápis nebo jiná forma zápisu, např. MIDI data, nebo přímo výsledný zvuk. Výsledek nezávisí pouze na použitých vstupních datech a procesech ale ve značné míře též na způsobu "mapování" získaných dat na hudební parametry.
2003