Minimalismus
Minimalistická hudba bývá také označována jako reduktivní, repetitivní, strukturální, systematická, modulární nebo periodická hudba. Jsou pro ni typické dlouhé, souvisle plynoucí kompozice využívající opakovaní a pozvolné obměňování melodických a rytmických struktur. Termín minimalistická hudba (minimal music) použil poprvé Michael Nyman (1944) v roce 1968. Slovo minimální však nevyjadřuje malé množství not nebo krátké trvání skladeb. Podle La Monte Younga (1935) se termín minimální týká záměrně omezeného množství použitých prostředků, tedy například rytmických, harmonických a melodických prvků. Dlouhé trvání skladeb zvýrazňuje použitá omezení a zároveň umožňuje dobře vnímat i drobné melodické, harmonické a rytmické změny. Definovat minimalistickou hudbu je obtížné, lze však najít některé charakteristické prvky, z nichž alespoň některé jsou obsaženy snad v každé skladbě, kterou lze označit za minimalistickou. Podle Johna Adamse (1947) k těmto charakteristickým prvkům patří tonální harmonie, pomalý harmonický vývoj, pravidelný rytmický puls a stavba rozsáhlých struktur z malých buněk.
Minimalistické skladby obvykle používají jednoduché harmonie a omezené množství akordů, případně zůstávají celé nebo po dlouhou dobu v jedné, většinou diatonické, stupnici. Lze však najít i minimalistické skladby využívající chromatiky a dvanáctitónových řad (James Tenney (1934) - Chromatic Canon (1980)). Někdy se pracuje s tónovými výškami a souzvuky, odlišnými od běžného temperovaného ladění (La Monte Young - The Second Dream of the High-Tension Line Stepdown Transformer House (1962), James Tenney - Koan (1984), Phill Niblock (1933) - Five More Strings Quartets (1991)). Tonální harmonie a omezené množství používaných tónových výšek umožňují využití některé z forem čistého ladění (Terry Riley (1935) - A Rainbow In The Curved Air (1968), Shri Camel (1978), La Monte Young - Well-tuned piano (1973)). V některých skladbách je harmonicko-melodická složka potlačena (Louis Andriessen (1939) - Hoketus (1977)) nebo chybí úplně (Steve Reich (1939) - Clapping (1972)).
Minimalistické skladby se obvykle vyznačují neměnným rytmickým pulsem, na rozdíl od většiny skladeb "klasické hudby" 19. a 20. století. Minimalistické kompozice, případně jejich jednotlivé části, si zachovávají neměnnou hybnost a náladu a obvykle neobsahují výrazně kontrastující prvky, podobně jako mnohé barokní, renesanční nebo středověké skladby. Typická je i statická instrumentace, kdy všichni hudebníci hrají stále a nevyužívá se změn zvukových barev, dosahovaných změnami znějícího obsazení. V některých minimalistických skladbách je rytmická složka potlačena nebo zcela chybí. Například La Monte Young, Phill Niblock nebo Tony Conrad (1940) docilují popření melodického a harmonického pohybu extrémním prodloužením délek hraných tónů. Namísto melodie, harmonie a rytmu je věnována pozornost zvuku, jeho barvě, souznění tónů a jeho drobným a pozvolným proměnám.
Použití omezených prostředků, dlouhé trvání skladeb a jejich pomalý postupný vývoj vede ke změně chápání hudebního času. Je potlačena role fyzikálního i hudebně strukturního aspektu času a zdůrazněn jeho aspekt spirituální či transcendentní. Dlouhodobý monotonní rytmus působí extaticky, potlačení rytmické složky pod mez pohybové stagnace má statický účinek.
Jedním ze základních minimalistických principů je dlouhodobé opakování hudebních motivů. Mnohdy nebývá toto opakování důsledné, často dochází k postupným variacím, někdy je místo opakování použito systematického permutování. Často je též používán aditivní nebo subtraktivní princip a opakující se část je nějakým způsobem postupně prodlužována nebo zkracována. Může jít o přidávání nebo ubírání not, taktů nebo frází (Phillip Glass (1937) - Music in Fifths (1969), Frederic Rzewski (1938) - Attica (1971), Coming Together (1972)), prodlužování nebo zkracování notových délek, případně zpomalování nebo zrychlování frází (Carl Stone (1953) - Shing Kee (1986), Steve Reich - Music for Mallet Instruments, Voice, and Organ (1973)). Někdy, např. ve skladbách založených na velmi dlouhém trvání tónů, opakování zcela chybí.
Ve většině minimalistických skladeb lze najít postupný přechod od jednoho stavu k jinému. Může jít o přechod od disonance ke konsonanci (Phill Niblock - Five More Strings Quartets (1991))), od tonality k atonalitě (James Tenney - Chromatic Canon, Early Winter - (1993)), od pomalého tempa k rychlému (James Tenney - Spectral Canon for Conlon Nancarrow (1974)), od fáze k protifázi Steve Reich - Piano Phase, od fragmentu k celku (Frederic Rzewski - Attica) apod. Tyto skladby bývají vytvořeny jako vyvíjející se procesy s velmi systematickým průběhem a použité procesy jsou často definovány určitým předpisem. Takové skladby lze považovat za algoritmické kompozice. Poměrně často bývá použit prvek náhody - aleatorika či indeterminismus, jak jej definoval John Cage (Steve Reich - Pendulum Music (1968), Terry Riley - In C (1964)), opět hojně používaný v algoritmické kompozici. U zvukových instalací může být prvek náhody reprezentován účastí a interakcí posluchače.
Vznik minimalismu lze vysvětlit jako reakci na přílišnou komplikovanost evropské hudby poloviny dvacátého století, kdy se hlavním kompozičním principem stal serialismus, vzniklý zobecněním dodekafonických principů. Snaha o propracovanou vnitřní organizaci díla a zároveň o popření kompozičních principů používaných v minulosti vedla ke vzniku skladeb s velmi složitou vnitřní strukturou. Jelikož serialistické kompozice využívají většinou náhlých rytmických i melodických zvratů a tok hudby je nesouvislý, nebývá v takto komplikovaném hudebním kontextu vnitřní organizace skladby při poslechu zřetelná. Minimalistické skladby naproti tomu mají přehlednou stavbu, melodii, harmonii i rytmus, které lze snadno poslechem identifikovat.
Postupy typické pro minimalismus lze najít v mnohé mimoevropské hudbě. Africká polyrytmika, indonéský gamelan, hudba Indie, Tibetu, Ameriky a dalších oblastí je proto častou inspirací minimalistických skladatelů. Pro mimoevropskou hudbu je charekteristický především význam rytmu a kinetiky, na rozdíl od hudby evropské, která již mnoho set let rozvíjí především složku melodickou a harmonickou. I v evropské hudbě lze však nalézt prvky, které by bylo možné označit za minimalistické. Např. ostinátně opakované či postupně pozměňované melodické fráze a rytmické struktury se používají v evropské hudbě již od středověku, některé kánony J. S. Bacha (1685-1750) jsou vytvořeny jako vyvíjející se proces apod. Minimalistické prvky použil v několika skladbách Eric Satie (1886-1925). Například skladbu Vexations z roku 1893 tvoří 840 krát opakovaná krátká pasáž. Jeho skladby Musique d'ameublement, zkomponované kolem roku 1920, jsou zřejmě první ambientní hudbou. Některé rytmické postupy, později používané mnoha minimalistickými skladateli, jsou popsány v knize Henryho Cowella (1897-65) New Musical Resources, napsané kolem roku 1919 a publikované v roce 1930. Vliv Cowellovy knihy lze najít např. ve struktuře Smyčcového kvartetu Johna Cage (1912-1992) z roku 1950. Cowellem navržené fázové posuvy lze spolu s postupnými změnami tempa najít v některých skladbách pro mechanické piano od Conlona Nancarrowa (1912-1997). Dlouhodobého opakování melodických frází použil v roce 1951 ve skladbě Structures pro smyčcový kvartet Morton Feldman (1926-1987).
Počátek minimalismu je spojován se vznikem tzv. americké minimalistické školy na přelomu 50. a 60. let.
Za jejího zakladatele je všeobecně považován La Monte Young. Ve svých prvních skladbách používal dodekafonickou a seriální techniku. Mezi tyto skladby patří i Trio for Strings z roku 1958, vyznačující se neobvykle pomalým tempem a dlouhými tóny oddělenými dlouhými pauzami. První skutečně minimalistickou skladbou je Composition 1960 No. 7, tvořenou dvěma dlouho znějícími tóny. V sedmdesátých letech La Monte Young studoval tradiční indickou hudbu a vystupoval společně s indickým zpěvákem Pranem Nathem. V mnoha dílech pracoval se souzvuky, souzněním tónů a různými druhy čistého ladění. K těmto pracím patří i rozsáhlá skladba Well-tuned piano (1964-1973-1981-...). V kompozicích a zvukových instalacích La Monte Younga, využívajících velmi dlouhých čistých tónů, lze najít vliv konceptualismu Johna Cage. Minimum použitých prostředků silně omezuje možnosti autora, posluchači naopak umožňuje plně se koncentrovat na vnímání díla.
Na některé práce La Monte Younga navazuje Terry Riley, známý především svou minimalisticko-aleatorní skladbou In C, která bývá někdy uváděna jako první minimalistická skladba vůbec. Od první poloviny šedesátých let Riley využívá ve svých kompozicích i živých vystoupeních zpožďovacích obvodů (A Rainbow In The Curved Air). Také on studoval indickou hudbu a v mnoha skladbách využívá čistého ladění.
Asi nejdůležitějším skladatelem americké minimalistické školy je Steve Reich. Studoval africkou hudbu v Ghaně, hudbu gamelanů z Bali a hebrejskou vokální hudbu. V šedesátých letech experimentoval s fázovými posuvy vznikajícími při opakovaní identického zvukového materiálu hraného živě nebo reprodukovaného z magnetofonového záznamu v mírně odlišných tempech, přičemž interferencí posouvající se a rotujících motivů dochází ke vzniku nových zvukových struktur. Fázové posuvy jsou použity např. ve skladbách Come Out (1966), Violin Phase (1967) nebo Six Pianos (1973). Další často používanou technikou je u Steva Reicha aditivní princip, použitý např. ve skladbě Four Organs (1970) při postupném prodlužování tónů jediného akordu. V jeho skladbách z šedesátých a sedmdesátých let je významná rytmická složka hudby. Tomu odpovídá i velmi časté použití perkusivních nástrojů.
Posledním z "klasických" představitelů americké minimalistické školy je Phillip Glass (1937). V polovině šedesátých let spolupracoval s indickým hráčem na sitár Ravim Shankarem a cestoval po Asii a Africe. Po svém návratu začal tvořit minimalistické skladby, v nichž využívá prvky jako ostinátní opakování současně znějících motivů odlišných délek nebo aditivní princip - postupné prodlužování nebo zkracování frází vytvářející proměňující se melodické a polyrytmické struktury. Ke skladbám z raného období patří Music in Fifths (1969), Music in Similar Motion (1969), Music With Changing Parts (1970), Music In Twelve Parts (1974), Northstar (1977), opera Einstein On The Beach (1976) atd. Jeho pozdější minimalistická tvorba zahrnuje hudbu komorní, orchestrální, vokální, operní, scénickou i filmovou.
Za konec "klasického" období minimalismu bývá označován přelom 70. a 80. let. Skladatelé následujícího období, kteří využívají minimalistických kompozičních postupů, jsou někdy označováni jako "postminimalisté". K minimalismu lze přiřadit i hudbu ambientní, která taktéž pracuje s repetitivními strukturami a jejich variacemi, i když poněkud odlišným způsobem. Minimalistické principy jsou využívány také v některých stylech současné elektronické taneční hudby.
2003