(Marka Míková / Marka Míková 1994)
Klíč v zámku, klika cvakla,
po schodech boty dupou,
vychází na ulici,
mlhavým ránem pospíchá
a oči na pavlači
koukaj se na ni právě,
pak zase na hodiny,
za sedm minut bude pět,
paní pět.
Co má v tý kabelce?
Kabelku přes rameno,
všechno to do ní dala,
naproti lampy zhasly,
ulice potemněla,
přijíždí tramvaj ona
pomalu nastoupila,
tramvaj je prázdná.
dívá se z okna a je sama
a je sama.
Co má v tý kabelce?
Uprostřed polí tramvaj zastaví,
paní se tiše usmívá,
seskočí se schůdků a hned za ní
i slunce oči protírá.
Tak něžně slunce září do vlasů
a paní slzy v očích má,
pak slzy sbírá sbírá i rosu,
do kabelky je ukrývá.
Takových lidí,
tramvaj se vrací a spolkne paní
i s kabelkou,
i s tajemstvím,
kabelku drží,
lidi se tlačí,
kabelka na zem padá
a paní křičí:
To je moje kabelka!
To je moje kabelka!
|
