Drobty informací

Technické požadavky:
2 zpěvy, bicí, 2 krát linka klávesy (jack), 2 krát linka kytara (kanón), linka basa, minimálně 3 odposlechy + PA

rozhovor s Luluem o oswaldovi (Neon)


historie koncertů O.S.



O pětici Oswald Schneider nebylo v posledních zhruba dvou letech moc slyšet. Díky plánovanému odchodu bubeníka Milana Caise, kterýse rozhodl věnovat již jen Tata bojs a hledání jeho nástupce se prakticky vytratili z koncertních pódií. O to víc pracovali v domácím studiu na své třetí desce. Ta je přesným odrazem žánrového přerodu, který byl na koncertech zcela patrný už od minulého zářezu v diskografii: úsečka alternativa - jazz se proměnila v trojúhelník, když se třetím bodem sféry zájmu a směřování stala taneční scéna. Způsob, jakým k ní na své nové desceOS přistupují a jak naprosto přirozeně kloubí její vliv s tím, naco jsme od nich byli vždy zvyklí, svědčí o tom, že se nejedná o kalkul v oslovení nových posluchačů ani snaha o trendovost. Dokoncesi myslím, že to je určitý krok proti proudu, protože příznivci tanečních rytmů se pro to o ně nejspíš víc zajímat nezačnou - už proto, že pro mnohé z nich budou OS příliš složití - a naopak méně tolerantní posluchače konzervativnějšího založení to spíš odradí. Ale ti, kterým se líbilo Floexovo album Pocustone či debut moravských Radium.nfo, by si tuhle desku poslechnout určitě měli. Rytmy, kytara i klávesové party jsou tu v až obdivuhodné harmonii. Což ovšem platí i o projevu obou zpěváků. Osobně se mi - na rozdílod koncertů - více zamlouvají křehké skladby zpívané Ivanou Stanislavovou, ale i polozpívané či deklamované vokální party Luďka Majera jsou oproti minulosti mnohem vyzrálejší. Právě ona kompaktnost a vyrovnanost u mě staví tuhle desku výše než předchozí album To tam, i když na druhou stranu - tolik silných písničkových nápadů jako na debutu tady přece jenom není. Všeobecnou uvolněnost podporují texty, včetně toho, že při výběru zhudebněné poezie měla kapela tentokrát šťastnější ruku a podařilo se jí vyhnout křečovitým a rušivým momentům, jakými trpí právě předchozí deska. Dudytojz werk si evidentně neklade za cíl být nějak progresivní či zlomové. Prvoplánově jen baví a uvolňuje, dává možnost relaxovat, a teprve až při důkladném soustředěném poslechu otevírá vrátka k objevování dalšího světa nápadů, zvuků a nálad. A to je mi na něm vyloženě sympatické.

Antonín Kocábek


Nejlepší je, když nevíš, co přijde
18.12.2002 05:00, Hynek Just

Jako dokonalá obrana proti nátlaku fanynek je jistě útěk na hrad Točník, zřeknutí se mobilního telefonu a jen občasné zapnutí internetu. Je to nakonec i vcelku dobrá obrana proti novinářům, kteří žádají rozhovor... MusicServeru však Luděk Majer, zpěvák a kytarista kapely Oswald Schneider, neutekl, k rozhovoru, který byl nakonec vcelku příjemným zážitkem, došlo.


Vidíš nějakou souvislost mezi vaší čerstvou deskou "Dudytojz werk" a čtyři roky starou "To tam"?

Žánrově si moc podobné nejsou, spojuje je v tvých očích něco? Společné mají minimálně to, že to furt hrajeme my. Jinak když teď posloucháme tu minulou desku, zjišťujeme, že je to jiný. I pocitově.

V čem se tedy liší?

Jiný jsou třeba v tom, že "Dudytojz werk" jsme si dělali sami a točili to dva roky. Ostatní desky jsme natáčeli nejdýl měsíc. Změna pro nás byla i v tom, že jsme některé písničky nahrávali bez bicích (případně jsme je tam dohrávali až nakonec), vzhledem k tomu, že Milan Cajs už na nás neměl moc času. "Dudytojz werk" je vedle té minulé desky snad i poslouchatelnější, ucelenější.

Myslíš, že je poslouchatelnější i pro širší spektrum lidí?

Já si třeba myslím, že jo. Na druhou stranu, lidi, který na nás vždycky chodili a kterým se líbilo, že jsme byli "mimo", nám teď vyčítaj, že jsme se někam zařadili. Mně to ale celkem baví poslouchat.

Jak jste přišli na název "Dudytojz werk"?

To je slangový přepis z angličtiny z věty "Do These Toys Work", která se objevuje v písničce se stejným názvem.

Je ta píseň reprezentativní pro celou desku?

Moc reprezentativní není. Vybočuje jak z toho, co jsme kdy udělali, tak ze samotný desky. Je to skoro jediná písnička, kterou udělal Honza - klávesák sám; na všech ostatních jsme spolupracovali víceméně dohromady. Taky s ní máme docela problém, když ji chceme hrát živě, protože je nejvíc "umělá" a schází tam saxofonista, kterého jsme měli při nahrávání jen půjčeného - a ten jí docela dodával tvář.

Asi se nedá vyhnout dojmu, že celá deska je laděná trochu do "tanečna", jako nejvýraznější mi v tomhle ohledu vychází píseň "Afrika". Je vám takový směr něčím blízký?

Já teda taneční muziku beru spíš přes to, jaký se v ní používají technologie, a to jsou takový, který my moc nepoužíváme. I lidem, co na nás choděj, se asi tančilo líp na starý věci. Jsou přímočařejší, k tančení jednodušší. Takže ani nevím, jestli by se to, co děláme teď, dalo nazvat tanečním. Jsme pořád kapela a hrajeme jako kapela. To, že na "Africe" je to trochu "tucka", vzniklo v podstatě náhodou, zkusili jsme to a líbilo se nám to.

A "Afriku" nehrajete naživo jako kapela?

Hrajeme, ona taky trošku vybočuje v tom, že to, jak se povede, dost záleží na náladě, atmosféře, ve který ji hrajem. Není tam moc věcí, kterejch by bylo možný se chytnout, když se ti třeba blbě hraje, nebo když je blbej zvuk, tak dopadá strašně.

Technologie, které jste použili na desce, se snažíte přenášet na pódium? Jak vypadají současné koncerty?

Něco hrajeme se samplama, který pouštíme z krabiček, ale spíš se snažíme hrát maximálně živě. Technika je pro nás dost svazující, nemáš moc možnost nikam vybočovat. Takhle můžeme v průběhu písničky různě natahovat, zapíchnout je, kdy nás napadne, je to mnohem svobodnější. A takový ty věci, kdy nevíš, co přijde, jsou nejlepší.

Na "Dudytojz werk" jste nahráli dvě písničky z minulých desek, a to v obalu vašeho současného zvuku. Předěláváte podobně víc starších věcí?

To má většinou náhodný průběh. Stává se třeba, že písničku, kterou už dlouho nehrajem, si dáme jen tak ze srandy, zahrajem ji uplně jinak, začne nás to znova bavit, tak ji obnovíme. Tak se dostaly i "Velikonoce" a "Nachoví večer" na poslední desku. Zkusili jsme to, nahráli je tam a vyšlo to.

Jaká je vůbec současná sestava Oswalda Schneidera? Desku jste nahrávali ještě s Milanem Cajsem, kterého máte na stránkách uvedeného v bývalých členech, tamtéž se základní sestava redukovala na čtyři členy...

V současnosti hrajeme v pěti, místo Milana Cajse máme zatím nového bubeníka, jmenuje se Yonatan Omer. V pěti, to jest bez dechů, ale hrajeme už delší dobu a víme, že kdybysme potkali nějakýho dechaře, byli bysme rádi. Ale jsme už starý a sžívat se s novýma lidma je náročný, ke všemu představa, jak někoho cíleně sháníme...

Zlepšila se návštěvnost koncertů s novou deskou?

Těžko říct, zatím spíš ne. Většina mých známých na to má pozitivní reakce, na druhou stranu prej už vyšly nějaký negativní recenze.

Připomíná ti hudba Oswalda Schneidera něco, co jsi u nás už někdy slyšel?

Spíš asi ne. Sám nevím, co vlastně hrajeme, kdybych se měl zaškatulkovat, dělalo by mi to problém, přes nějakej pocit možná Fru Fru Serious. Je to těžký zaškatulkovat, přitom hrají svoji muziku, dá se říct, že je to taneční, originální.

Jaký máš vztah k internetu.

Já strašnej. Poslední dobou ho docela používám a většinou jsem z toho nasranej. Deptá mě ta rychlost. Přijde mi mail, teď vím, že musím odpovědět, nemám ale třeba vůbec chuť, znervózňuje mě to.

Ani jako médium k vlastní propagaci ho nebereš?

Ale jo, něco tam máme, na stránkách nám pracuje basák s bubeníkem. Říkal, že tam chce dát dva klipy, který jsou sice už na stránkách Indies, ale v hrozný kvalitě. Jako propagační médium je internet výhodnej.

Kopírování hudby se vás nějak dotýká?

V podstatě ani ne. Já jsem si ještě snad nekoupil cédéčko, ale ani nekopíruju.

MusicServer.cz znáš?

Ne. Co to je?

Internetový magazín, kde se může psát jak o Oswaldu Schneiderovi, tak o Britney Spears, a přesto má docela vysokou čtenost, každý si tam může najít to svoje. Chtěl bys něco vzkázat jeho čtenářům?

Ať choděj na koncerty!

Díky za rozhovor.



Jemnost i plnost zvuku, něha a škádlivost, vemlouvavost a sympatické třeštění, ale i nenápadné životní poselství poezie - to jsou základní pozitiva...

Z.K.Slabý
Z.K.Slabý

O.S. jsou jako Štěchovický poklad naší hudební scény. Tolik lidí hledá podobnou muziku a přitom netuší, jak blizoučko ji má. Pikantní skladby téhle pražské kapely mohou ukojit chutě jak jazzujícím intelektuálům, tak i "brněnským" alternativcům či milovníkům nových tváří typu Načevy.
Rock & Pop

Korejští a číští básníci by užasli, jak to jejich metaforám sluší v úborech českých černochů.

Pavla Slabá

Pavla Slabá, Zuby nehty