I) Autorizovat, nebo neautorizovat? Bokem pro nezasvěcené: autorizaci rozhovoru provádí zpovídaný poté, co od novináře, který ho s ním vedl, obdrží jeho psanou podobu. Opraví případné faktické či formulační nepřesnosti, které dotyčný novinář mohl při přepisu špatně slyšet či pochopit. Kromě toho se ovšem může v článku trochu “vylepšit”: dodat si vzletnější fráze, zvýšit pohotovost svých odpovědí, vymazat otázky, na které nedokázal odpovědět, či rozšířit aktivní slovní zásobu. To mohou být důvody, proč někteří novináři autorizace odmítají. Je jasné, že podobným “vylepšováním” se ztrácí určitá bezprostřednost původního povídání. Na druhou stranu se bez autorizací do médií dostává více nepřesných či nepravdivých údajů. Sám nezastávám ani jedno stanovisko, chápu oba postoje. Mám za to, že neautorizovat si mohou dovolit jen tací, kteří mluví z patra tak, že se to dá rovnou tisknout. A to musí mluvit s novinářem, který vše řečené umí zpracovat, aby to mělo hlavu a patu. Ať tak, anebo tak, mám pro vás jednu fotku z rozhovoru, na niž jsem poměrně pyšný. Je na ní předmět doličný, na který se občas obě strany odvolávají - diktafon zapnutý během hovoru.
II) Ani bych neřekl, jak mě na některých místech může potěšit hudba, která by mě jinde nijak zvlášť nebavila. To jsem si uvědomil nedávno, když jsem někdy po půlnoci v jednom supermarketu sháněl kartáček na zuby a nějaký prášek. Co mě po chvíli uzemnilo, byla zcela nepatřičná hudba, kterou tam pouštěli. Zpočátku to znělo jako Joy Division, ale po chvilce bylo jasné, že je to něco českého. Nevím jistě co, ale působilo to hodně goticky, mohlo to být XIII. století, každopádně nahrávka evidentně pocházela někdy z počátku 90. let minulého století, kdy už desku mohl mít v podstatě kdokoli, ale dobrý zvuk tu ještě nikdo moc neuměl. Vlastně to znělo dost hrozně, amatérsky, a ani záhrobní nebo těsně nadhrobní tématika mě příliš nebaví, ale z nějakého důvodu mě zrovna taková muzika na takovém místě naplňovala kdovíkde pramenící radostí. Představte si, že si vybíráte rodinné balení pracího prášku a z reproduktorů se linou neumně zboostřené kytary a verše typu “démoni bez křídel...”. To se to pak vybírá!
A mimo jiné mě to přivedlo na myšlenku, co bych jednou chtěl dělat, až budu velký: DJe v gigamarketu! A nepouštěl bych jenom gotiku. Vlastně tu bych možná spíš vynechal (jestli ji ovšem z důvodů své strategie tento potravinový řetězec přímo nevyžaduje). Nebo by mě bavilo dělat DJe na stadiónech! Myslím na hokejových zápasech. Sice bych to musel vždycky po vhazování ztlumit, ale možná nějaký podprahový ambient by mi povolili i během hry. A breakbeat při nájezdech na brankáře během závěrečného rozstřelování! A breakdance o přestávkách! Protože jak jistě sami víte, breakdance je, přeloženo z angličtiny, tanec o přestávkách. To by mě možná bavilo ještě víc než v megapotravinách.
Mardoša
mardosha@noise.cz
