ČÍSLO 01/2002

I) Tenhle časopis dostáváte do ruky zřejmě někdy kolem 6. ledna 2002. Takže už jste to prošvihli. Pamatuji si na jeden koncert v klubu na Petynce. A pamatuji si přesně, kolikátého proběhl: 21. 12. 1991. Vidíte to? Když si to dáte pod sebe, tak vidíte, že datum je perfektně osově souměrné. Naštěstí jsem si to tehdy uvědomil, a tudíž jsem si to mohl pořádně užít. A už tehdy jsem věděl, že znovu budu mít tuto příležitost až 1. 1. 2002. Jestli jste to prošvihli, aniž jste si to užili (a měli jste za to, že je jen Nový rok), nezoufejte. Letošek bude na taková data štědrý. Pište si do diáře: 2. 2., 3. 3., 4. 4., 5. 5., 6. 6., 7. 7., 8. 8., 9. 9., 11. 11. a 21. 12 - slavit. Pořádně si to užijte, protože potom bude první takové datum až 1. 1. 2112! Nechci být zlý, ale myslím, že toho se, pokud se nenechá zmrazit, už s nejvyšší pravděpodobností nedožije ani ten nejmladší čtenář Rock&Popu. Tak Vám přeji šťastný nový rok!

II) Nedávno se mi podařilo užít si pozdní dovolenou v Egyptě.
Tam jsem si vzal discmana a na pláži či v oáze jsem si s bookletem v ruce pouštěl Cdčka, na která jsem v Praze dosud neměl dost klidu. Takže jsem si třeba poslechl třetí desku Stranglers Black & White z roku 1978. Není to sice vyloženě plážová hudba, ale já také nejsem vyloženě plážový typ. Punkáči s klávesama. Líbí se mi, jak je reedice udělaná, všechny ty bonusy a tak. A taky zajímavé povídání. Autor sleeve-note vzpomíná, jak Stranglers jeli propagovat album sérií rozhovorů na Island (?!). Kromě toho, že tam víc pili, než například jedli, si také vyřídili pár osobních účtů s několika novináři. Jednomu třeba nařízli sedlo u koně, na kterém se jel projet, druhého strčili do gejzíru… Vostrá partička. Klávesy neklávesy. Rozmyslel bych si, než bych jim dal málo hvězdiček. A za tuhle desku bych ani nemusel.
Dále jsem po delší době doobjevil Carter USM. Doobjevil proto, že jsem je viděl živě už v květnu 1990 v Lucerně a pak často slýchával z vln Rádia 1. Ale desku jsem si koupil až nedávno, a tudíž mohu říct, že jsem je konečně poznal úplně. Přibližně šest let po rozpadu. Tak takhle rychle já poznávám nové tváře! To se ale nesměj ty nový tváře tak rychle rozpadat.
Worry Bomb z roku 1994 je skvělá, zábavná deska. Takoví zase spíš acidový punkáči. Připadají mi trochu jako britští Beastie Boys, ale nevím proč. Asi kvůli té fotce uvnitř. Vypadají taky tak vodrzle a věčně mladě. Ale nejvíc mě v proutěné chýši campu Basata dostala deska člověka, o kterém jsem si myslel, že mě už nijak zvlášť překvapit nemůže. Od Neila Younga mám 17 CD a osmnáctý Trans jsem si kupoval spíš do počtu (no, do dost divného, že). Ale je to bomba! Neil se v té době trochu zbláznil a měl pocit, že od této chvíle budou už vše ovládat jen počítače, a tak tomu předně podřídil svou hudbu. A v roce 1982 tím krapítek předběhl dobu. Až na drobné výjimky na desce nezazní jeho vokál jinak než k nepoznání zkreslen vocodérem, všechny ostatní nástroje jsou taktéž značně digitalizovaně naefektované a do toho ještě spousta elektronického cvrlikání, bzučení a pípání. Témata textů nastíní pár názvů skladeb: Computer Age, We R In Control, Transforman Man, Computer Cowboy, Sample And Hold… Netvrdím, že v té době nebo i dřív už s těmito prvky nikdo nepracoval, ale od starého hipíka woodstocké generace to přece jen čekal málokdo. Dnes album už zní pochopitelně trochu zastarale, na druhou stranu si myslím, že podobně zastarale dnes chtějí znít třeba takoví Daft Punk. Deska byla samozřejmě propadák a mám pocit, že ho snad i firma zažalovala za nedodržování umělecké linie či co. Dobře jí tak. Měla totiž co do činění s opravdovým umělcem!

Mardoša
mardosha@noise.cz