ČÍSLO 11/2001

I) Tak nevím jestli jsem už tak roztržitý, přepracovaný nebo prostě neuvažuji. Ale považte: sedám si k psaní Pozorovatelny a předtím si jenom chci dát na hlavu trochu pěnového vosku (aby mi to lépe myslelo). Šel jsem tedy do koupelny a zcela bezmyšlenkovitě si na ni dal plnou dlaň holicího krému… Nevím, nevím, jestli mi to psaní přidává na duševní rovnováze. Tak jsem si tedy musel vyšamponovat hlavu. Brainwashing. Jestli jsem si ji neměl rovnou celou oholit a pak navoskovat. To by byl myšlenkový tobogán! Doufám, že na vás, milé a (pokud u toho jíte) mlaskavé čtenáře, nemá tento sloupeček žádný podobný dopad. To už bych se nad sebou musel vážně zamyslet. Kdyžtak mi o tom napište.

II) A tím se dostávám k dalšímu bodu, který jsem s vámi chtěl probrat. Vím, že nemám v Rock & Popu vyhrazený prostor na to, abych si stěžoval na svoje osobní problémy. Tudíž bych byl rád, kdybyste pár následujících řádek nebrali nijak osobně. Jde mi jen o to se trošku omluvit. Ale zároveň nepřislíbit žádné velké zlepšení. Abych se vymáčknul: krapítek nestíhám odpovídat na maily. Vlastně neodepisuji skoro vůbec. Vím, že je to špatné, tím spíš, že mě baví psaní dostávat. Mívá to zpravidla stejný průběh. Připojím se, nasaju poštu, odpojím se, se zaujetím si přečtu nasáté, rozmyslím si, na co a jak chci reagovat, začnu dělat důležité věci, trvá mi to, začínám ochabovat, pozornost slábne, hodina pokročí, snažím se přesto dokončit alespoň některé důležité věci, únava sílí, inklinuji ke spánku, odkládám nezvládnuté záležitosti (včetně e-mailování) na příští počítačové posezení, zapínám sleep mode a brzy přecházím i do svého vlastního spacího modu. A příště se to opakuje nanovo.
Proč se o tom všem tak rozšiřuji: chci vám říct, že reakce na Pozorovatelny, které mi píšete, mě zajímají, a i když jste se možná ode mě nedočkali žádné odpovědi, určitě jsem se vaším dopisem zabýval! A pište klidně dál, já totiž moc rád dostávám poštu…

III) Nedávno jsme jeli autem a řídící osoba Petr zapnula rádio. Při jedné obzvlášť nevkusné písni jsem si uvědomil smutnou pravdu: Penk's not dead. Bohužel.

IV) Hudebně jsem měl začátek letošního podzimu jednoznačně ve znamení Roxy Music. Sjížděl jsem jejich řadová alba i výběrový 4CD box The Thrill Of It All, který jsem si nedávno koupil jenom proto, že jeho čtvrtý disk obsahuje samé rarity, které na řadovkách nejsou. Takovej fanda já jsem! A dával jsem si je kvůli tomu, že jsem měl možnost vypravit se na jejich koncert do Vídně. O tom se ale dočtete v rubrice Live. Tudíž do čeho jiného jsem se zaposlouchal? Momentálně třeba do Aphex Twina a jeho Selected Ambient Works Volume II. Zajímavé. Ambient je hudba, která se tváří, že není. Hudba, která teče, ale neuteče. Nebo alespoň ne moc daleko. Někomu to připadá jako skvělý nápad, někoho to nudí. Já u ní příjemně vláčním. Ale například můj kamarád Tobiáš mi kdysi řek, že ho nebaví ty Enovy desky, kde "se tak válí po těch klávesách".
Dále jsem se zaposlouchal do dvou domácích debutů. Nadějný talentovaný muzikant Floex sice nehraje ambient, ale ve své hudbě mísí elektronický a najazzlý element způsobem, který vás také ze židle nezvedne, ale spíše příjemně usadí. U jeho alba Pocustone si rád řeknu: "Jenže já mám ještě noc!" To Point už mou židličku trošku atakují, ale není to taková jízda, jakou byste po koncertě možná čekali. Deska Aquila Bert obsahuje spíš energický pop, ve kterém hardcorová energie probublává zespoda a nemá zapotřebí se okatě předvádět. Každopádně v obou případech fandím nejen interpretům, ale i jejich vydavatelům. Baví mě, když vidím, že to někoho baví. Ono mě to pak vždycky tak nějak strhne… A to se "Raketkám" i "Quazíkům" daří. Byla to radost si taková CD koupit. Sláva jim!

Mardoša
mardosha@noise.cz