ČÍSLO 07/2001

I) Máte radši kratší, nebo delší desky? Sama o sobě je to asi trochu hloupá otázka. Ptám se proto, že já mám někdy pocit, že je škoda, že s nahrazením vinylu kompaktním diskem, kromě jiného, zmizel i onen omezující časový faktor. Respektive omezení je menší. Z nějakých do drážek maximálně nahustitelných 50 minut je to laserem vypálitelných 80. To je 30 minut navíc, tedy více než jedna strana LP desky. A ono to svádí. Muzikanti na album často vybírají z více materiálu, mají nějaké ty B-strany, tak proč to tam nakonec nedát všechno, zlobit se přece nikdo nebude. No nebude, ale možná trochu nudit. Já mám většinou radši, když CD, které si koupím, má něco mezi 38 a 47 minutami než 70 a víc. Ani nevím přesně proč. Buď je to tím, že jsem zvyklý na starší, kratší nahrávky, možná pocitem, že se tím delším budu déle prokousávat, nebo se bojím, že tam bude víc vaty (muzikanti chtějí být ve vatě, že). Třeba mám v podvědomí zafixované, že kratší bude poctivější. Nevím, co Freud na to. Že by sny? Něco na tom je. I z psychologického hlediska je potvrzeno (no potvrzeno, někdo mi to říkal), že člověk se může na hudbu plně soustředit maximálně tři čtvrtě hodiny. Interpret, který tuto dobu překročí, by si měl pořádně rozmyslet, jestli ty minuty "navíc", jsou opravdu tak zajímavé, aby jimi posluchače "zatěžoval".
Navíc spolu s neustále se prodlužující délkou řadových alb se prodlužuje i mezera mezi nimi. Málokterá kapela je tak plodná, aby si mohla dovolit vydávat každý rok 74 minut dlouhé album nových věcí, zatímco dřív nebylo vyprodukování čtyřicetiminutové nahrávky ročně nijak extrémní tempo. V téhle souvislosti je někdy trochu legrační, že při těch dlouhých intervalech je každé nové album (hlavně u starších kapel) vnímáno jako comeback. Typický příklad jsou výsledky letošních Voleb rocku. První tři místa v této kategorii obsadili Here, U2 a Sade, což jsou vesměs fungující, nerozpadlé kapely. Pominu-li fakt, že Sade se, doufám, rozpadnout nemůže. No ale to už je jen taková poznámka na okraj.
Na druhou stranu věřím, že mnozí z Vás se mnou nesouhlasí a naopak při koupi CD mají lepší pocit, když je (za ty peníze) co nejdelší. Jde o úhel pohledu. Já osobně nejsem příznivcem hesla za málo peněz hodně muziky. Hudba přece není na kila. I když, co já vím. Možná jednou přijdu do obchodu a řeknu: "Dobrý den, prosil bych odsypat 100 gramů minimalismu, zabalit 4 beaty a nakrájet pár koleček world music. K tomu mi přihoďte půl kila junglu, do kelímku soundtracků a 20 deka Mišíka". Ale spíš si člověk přinese 4 giga super muziky…
Na závěr bych to ale celé měl tak trochu anulovat a říct, že jsem to tak úplně nemyslel, že. Samozřejmě netvrdím, že album nad 50 minut bude špatné. Tříhodinový film také může být výborný, ale musí být natolik úchvatný, abych vůbec nevnímal, že už jsem celý přesezený. A je dost tříhodinových nudných filmů, z kterých by byly skvělé osmdesátiminutové snímky. Jinak dlouhou stopáž vnímám u reedic, kdy je k původnímu albu přidáno ještě třeba několik do té doby nevydaných písní a jiných bonusů. Archiv je něco jiného než nové, kompaktní dílo. Tam mi naopak přijde škoda kapacitu plně nevyužít, je-li čím. Další případ, kdy je délka pochopitelná, jsou celky, ze kterých se těžko něco vytrhává (záznam koncertu, díla vážných skladatelů…). A v podstatě celá taneční hudba. Ta má zkrátka takovou povahu, že funguje spíš ve větších plochách. U Orbital ani Underworld mi 74 minut nepřijde nijak moc. Vidíte, tak jsem to vlastně zase myslel dobře…

II) Ještě co jsem tento měsíc nejvíc poslouchal: byl to především motor mé 2CV-Kachny. Nějak divně tam škrundalo. Pak jsem zjistil, že se přelomila jakási trubka, tu jsem slepil lepenkou a zase to znělo jinak. Nakonec se rozbila (jak Klárka vtipně poznamenala francouzská) spojka, tak jsem to nechal celé odvézt a opravit. To se stalo, takže teď už zase mám co poslouchat!

Mardoša
mardosha@noise.cz