ČÍSLO 11/2000

I) Tak jsem si tak počítal a najednou koukám, že toto je má již dvanáctá Pozorovatelna! Takže to bude již rok, co píšu tyto své sloupečky. Měl bych to nějak oslavit? Ono zase možná není moc co, na takovýchto sloupečcích se toho moc neudrží, natožpak časopis. Měl by správně tento dvanáctý díl být trochu bluesový? Možná, jenže já žádná bluesová témata v zásobě nemám. Jen to, že jsem z Hanspaulky, a to je docela málo. Ani černej moc nejsem, naopak bývám spíše pobledlý. Ale to by nakonec taky mohlo být to správné (trochu české) blues. Bejt bílej jak stěna, když už ne černej jak bota!

II) Musím se přiznat, že mám čím dál tím menší jasno v jedné věci. V tom, kde končí nová skladba s použitým samplem odjinud a kde začíná remix. Abyste mi rozuměli. Často slyším něčí novou skladbu, které ovšem dominuje nebo se v ní jen vyskytuje sampl z nějaké jiné skladby. Naproti tomu jsem už slyšel dost remixů, ze kterých jsem původní píseň jen těžko nebo vůbec nepoznával – tedy použitých zvuků z „předlohy“ bylo minimum. Ani jeden případ mi v zásadě nevadí, odhalování použitých vzorků mě baví, stejně tak jako nápadité remixy. Jen by mě zajímalo (a věřím, že to někdo skutečně ví), jestli se dá nějak definovat rozdíl mezi těmito přístupy. Já to totiž poznám jen podle toho, na čí desce se náležitý track nalézá. A to, jistě uznáte, není zrovna nejpřesnější způsob rozlišení. Teď se tu sice na jedné straně dožaduji definice a odlišení toho, co je nový track s využitím nějakého cizího zvuku a co je již remix cizí skladby, ale zároveň mám sám pocit, že se to celé čím dál tím víc znepřehledňuje a slévá. Vemte si například remix skladby Battle Flag od Pigeonhed, který dělali Lo Fidelity Allstars. Tak si ho osvojili, nebo ještě spíše přisvojili, že ho bez problémů dali mezi ostatní skladby na svou desku. Všiml jsem si ještě jedné věci: Pokud se nemýlím, tak v případě přiznaného samplu se autoři původní písně automaticky stávají spoluautory nové nahrávky, zatímco v případě remixu zůstává autorství původním autorům. Můžou tím vzniknout docela paradogsní situace, kdy se například díky použitému řekněme půlvteřinovému samplu piana může textař dotyčné dvacet let staré skladby stát zcela nevinně spoluautorem nějaké nové jungleové pecky. Čí vlastně nakonec ty písničky jsou? Ostatně všechno už tu tak nějak bylo, že. Tak to tu je prostě znova, trochu stejně, trochu jinak, a hned tak se toho nezbavíme.
V tomto světle pak začínají být různé autorsko-právní spory a kampaně čím dál tím legračnější. Možná že kopírování zabíjí hudbu, ale každopádně taky zabíjí nudu. Takže brzo budou mrtvé obě dvě. Ale to už se pomalu dostávám zase trochu jinam. Za chvilku už žádné autorství stejně nebude existovat. Budou se jen pronajímat zvuky. Ty totiž rozhodují. Zamlouvám si vrzání dveří!

III) Realita dokáže vždycky překvapit. Třeba tím, že je virtuální. Anebo tím, že je úplně opravdová, ale mnohem dál než člověk i v žertu doufá. Mě realita takto doběhla minule. Zrovna vyšlo nové číslo Rock & Popu, kde jsem (z bezpečné vzdálenosti) pozoroval muzikály, a jako první příklad toho, co by ještě někdo mohl takto upravit, jsem uvedl Babičku. Myslel jsem si, jak nejsem vtipný, jak dokážu uvést natolik absurdní příklad, že nadsázka musí být snad každému jasná, a hle! Ani ne týden po tom, co číslo vyšlo, byla v jednom pražském divadle premiéra muzikálu Babička. Asi bych měl být s těmi svými vtípky opatrnější. Realita mě tentokrát pěkně doběhla. Tady už končí legrace! Realizovaný vtip přestává být vtipem. Mrzí mě to, ale fakt za to nemůžu. A moc nescházelo, abych se na ni šel podívat. Snad tedy příště. Nebo možná snad ani ne …



M a r d o š a
mardosha@noise.cz