ČÍSLO 10/2000

I) Nedávno jsem se snad poprvé v životě dostal na diskotéku. Myslím na takovou tu echt didžinu (uznávám, že takhle napsané to vypadá dost strašně) nejhrubšího zrna. Bylo to na ostrově Štvanici a bylo to náhodou. Někdo nás tam s Bublinou poslal, tak jsme tam šli. Až na místě jsme poznali, na jakém jsme to vlastně místě. Znám tuto diskotéku z vyprávění, ale netušil jsem, že budu mít někdy možnost poznat ji osobně. Někdy je opravdu zajímavé a poučné ocitnout se v úplně odlišném prostředí mezi samými odlišně cítícími lidmi. Tušíte, že něco takového někde stranou vašeho zájmu neustále probíhá, že se takoví lidé scházejí a baví, ale když se s tím setkáte naživo, s údivem zíráte: „tohle ještě existuje?“ A člověk si pak najednou uvědomí, že je celou dobu součástí nějaké subkultury (to jako podkultury?) a stejná nebo spíš ještě větší část mládeže jede třeba v něčem takovémhle. Mám pocit, že diskotéky tohoto typu se od 80. let příliš nezměnily (ostatně spodní patro bylo zakotvené pouze v osmdesátkách). Jen místo starých kýčů hrají nové kýče. A holky tančí u tyče – to jsem zatím znal jen z filmů! Shodli jsme se s Bublinou na tom, že to je nevymýtitelný (přičemž se tu o mýcení vlastně ani nikdo nesnaží) fenomén, podobně jako, hlavně na venkově, naprosto nesmrtelný fenomén metalový. Ač se nemají příliš rádi, metalisti a diskofilové mají mnohé společné. Jsou mimo prostor a čas a je jich hodně. Mnohem víc, než si myslí sledovači trendů, mnohem víc, než si myslíte vy, a možná i víc, než bych řekl já.

Tak jsme tam tak postávali a pozorovali. Nevadí mi, když si ze mě někdy někdo dělá legraci, tak já občas můžu z jiných, platí? Navíc jsem téměř přesvědčen, že nikdo z návštěvníků nejenže v životě nebude číst mou Pozorovatelnu, ale ani nebude držet v ruce Rock & Pop. Lidé často vypadají legračně, když prožívají svůj tanec (mohl bych vyprávět), a když se Vám navíc nelíbí hudba, na jakou tančí, může to být opravdu (alespoň na chvíli) zábavné. Ale nahlas jsem se smát netroufl. Kousek přede mnou tančil jeden boreček v tílku, který by si to určitě nenechal líbit. Vyloženě si to užíval. Bez partnerky (která mu myslím ani nescházela), v zadní části parketu mezi dvěmi zrcadly, tančil buď se svým odrazem nalevo, anebo, když ho to už omrzelo, udělal elegantní boxerskou otočku o 180 stupňů a zatančil si pro změnu se svým pravým já. Myslím, že si svou horečku sobotní noci skutečně užil a mohl se těšit na další týden v posilovně. Moc dlouho jsme se nezdrželi, takže už nevím, jestli se mu podařilo sbalit toho nalevo nebo napravo, možná oba, ale určitě to muselo stát za to. Mezitím Bublina zhlídnul striptýz slečny Veroniky a bylo toho na nás akorát tak dost, abychom změnili lokál. Vyšli jsme tedy ven mezi samá zaparkovaná drahá auta a taxíky (které přivážely a odvážely zákazníky, nebyli-li jimi přímo sami taxikáři) a jeli tramvají domů. Někdy si říkám, jestli jsem vůbec součástí své generace… (Ale nerad bych to generalizoval).

II) V postatě nic nemám proti muzikálům, jen si říkám: Co to má znamenat? Kde se najednou vzala jejich ohromná popularita u nás? Nechceme takhle náhodou být trošku Broadwayí východní Evropy? Tak teda nazdar. Jaká témata ještě přijdou zpracovat? Klasiky muzikálů už byly (Jesus Christ Superstar, Evita, Hair, Pomáda), klasika divadelní též (Hamlet), klasika jako taková už taky (Rusalka), ale ono se zřejmě vždycky něco najde. Já osobně třeba doufám, že nikdy nebudu muset být svědkem muzikálového zpracování Rychlých šípů. Vzít si na mušku Rychlé šípy, to už je hodně velká odvaha. Chudák Jestřáb, ještě že se toho nemusel dožít. Co přijde dále? Babička? Timur a jeho parta? Jára Cimrman? 30 případů majora Zemana? Nebo Vinnetou? Na druhou stranu se musím přiznat, že jakkoli mi tento zdejší trend přijde nepochopitelný a celý trochu mimo, některá témata mě docela přitahují a rád bych se jejich zpracování třeba zúčastnil. Takže kdyby se třeba Karel Svoboda rozhodl pro Velkého blondýna s jednou botou černou, ať se mi, prosím, ozve. Můj mail je dole.



M a r d o š a
mardosha@noise.cz