Co mě ale zaujalo, bylo jejich sebeoznačení. Víte co hrají? Trip-rock! Měli to několikrát napsáno na svých zpětných projekcích. Inu proč ne, já také se zálibou vymýšlím vlastní styly a škatulky. Co ale tímto termínem vlastně Gang-Ala-Basta mysleli? Hrají rock na výletech? Trampují s elektrickými kytarami? Jezdí na výlety v elektronických mašinkách? Mají všechny písničky od éčka? Nebo rock, protože hrají na kytary, a trip, aby to znělo víc in (k této verzi bych se přikláněl)? Tedy já nejsem proti, ale v tom případě je potřeba dodat, že otcem, zakladatelem a hlavním interpretem trip-rocku u nás je jedině Tony Ducháček & Garage! Vzpomeňte si na jejich Ostrovy II. Víte snad o lepších výletnících?
Když už jsem mluvil o těch komerčních rádiích. Je to horší, než si možná mnozí myslíte. Vlastně jsou to především ona a jejich pracovníci ("všechnu hudbu pořád řídí…"), kdo zpomaluje už tak nehybný tok české pop music. Veškerá zde vysílaná hudba se totiž musí vejít do tzv. "formátu". Nevím, jestli je toto oficiální a přesně definovaný pojem, nebo jen fiktivní "ideální píseň". Každopádně vím, že by (kromě toho, že musí být dobrá na strávení, nejlépe přímo vlezlá) neměla mít víc jak tři minuty čtyřicet, zpěv nesmí začít později než po dvanácti vteřinách, navíc by měl být dobře čitelný a trvat nejlépe nepřetržitě po celou dobu. Určitě to nejsou všechny parametry "té správné písničky", ale toto je to minimum, které vím. A hlavně - nesmí být příliš osobitá. Vůbec nejlepší je, když to zní tak nějak podobně jako ostatní písničky, aby moc nevybočovala, moc nerušila, lidé nepřelaďovali a klienti nepřestávali platit za reklamy. Showbizový potravinový řetězec tedy končí kdesi u reklam na džíny. Ne-li ještě dál. Nakonec proč ne, člověk přeci potřebuje něco na sebe…
Vlastně mi to zase tolik vadit nemusí, já si můžu poslouchat, co chci, a každé rádio lze skutečně přeladit (nemáte-li ovšem dráťák - ten musel mít rateingy!). Jen mi vadí, že se hudba, chce-li být hraná, což samo o sobě myslím není nic zatraceníhodného, čím dál tím víc unifikuje, až se z toho jednou možná celá uunifikuje. United Unisex Unisongs! Možná je to jako s auty, kde se se vzrůstajícími znalostmi zákonů aerodynamiky designy různých značek navzájem také stále více podobají. Člověk přeci potřebuje v něčem jezdit…
Perlička na závěr: jednou jsem se na toto téma bavil s Milošem Vacíkem a ten mi říkal, že na Evropě 2 (kterou považuji v rámci těchto stanic za relativně odvážnou) odmítli nahrávky Slunečního orchestru s tím, že je to moc hudba. (Asi že hrají na plnou hudbu.) To musím uznat, to chlapci z orchestru trochu přehnali. Jak si tohle vůbec mohli dovolit? Taková drzost! Copak by to někdo poslouchal? Hudbu? Zrovna v rádiu? A ještě tolik najednou?
Teď si představte, že kurátor říká výtvarníkovi, že mu to nevystaví, že je to moc obraz, spisovateli odmítnou titul s tím, že je to moc knížka, producenti pohlídají režiséra, aby z toho náhodou nevylez moc film, a baletce řeknou, že moc tančí. A já už jsem zase moc chytrej.
M a r d o š a
mardosha@noise.cz
