ČÍSLO 3/2000

Možná to ani tolik nesouvisí s touto rubrikou, ale nemůžu to nepozorovat. Jedná se totiž o elektronický zvuk. Teď nemyslím elektroniku v hudbě obecně, vlastně v hudbě vůbec ne, ale v mém pokoji. Z ničeho nic se mi tam začalo objevovat takové pípnutí. Docela tenounké. Je to pro mě čím dál tím větší záhada. Trvá to už asi dva týdny. Každou hodinu. Vždy jen takové slabé dvojité pi-píp. Pokaždé v padesát sedm. Napřed jsem si myslel, že si u mě někdo něco zapomněl. Ale nemohl jsem si vzpomenout kdo a co. Mobil? Mikrohru? Digitální hodinky? Analogové hodinky? Všude jsem se díval, ale nic takového nenašel. Z ničeho nic kde nic tu nic. Nemůžu ani přesně zjistit odkud pípání přichází, protože trvá jen chvilinku a pak zas až za hodinu. Přitom mám doma minimum elektronických zařízení a většinu z nich už umím alespoň částečně ovládat. A hlavně (tedy ne že bych měl doma nějaké hlavně) - žádný z těchto přístrojů jsem nekupoval v poslední době. Mám tomu rozumět tak, že elektronickým zvukům se člověk dneska prostě nevyhne a nevšímat si toho, tak jako si nevšímám zvuku deště, meluzíny nebo padajícího listí? Možná je to onen "Y2K-bug" (brouk dvoukilového roku) a začalo mi to dělat třeba ústřední topení. Nebo ústřední půjčovna. Bublina mi říkal, že to možná dělají želvičky, že si ze mě dělají legraci. Nebo si ze mě dělá legraci Bublina. Každopádně mi to už docela slušně vrtá hlavou. Až zjistím co to bylo, tak Vám dám vědět. Teď ale musím počkat, za chvíli bude padesát sedm….... (pokračování někdy příště)       Kamarád Matěj mě přemluvil abych s ním šel na Stinga. Mě ukecá každej. Sportovka, respektive Paegaska byla slušně našlapaná a Sting taky. Vypadal (a hrál) docela dobře. Zachovalej strejda. Jednou za koncert vyskočil. Na konci Roxanne, jako ostatně vždycky. Nezklamal.       Ovšem nebyl to jen Sting jehož koncert jsem si vychutnal. Jako neplacení backvokalisté zřejmě fungoval i pár třicátníků sedící vedle nás. Znali alespoň přibližně všechny texty, měli výborné rytmické cítění a nic z toho se nestyděli dávat patřičně hlasitě najevo. Znáte to. Tak rádi byste se soustředili jen na pódium, ale nejde to. Pravda, já mám problém, že se na koncertech chovám zase až příliš rezervovaně. Teď jsem si vzpomněl na ještě legračnější výjev. Když jsem před pár lety na Beckově koncertě stál kousek od nějaké dívenky, která neuvěřitelně vysokým a pronikavým hláskem pištěla: "…I´m looooser babyyyyy, so why don´t you kill meeeeee….". Hm, takhle napsané to zas tak legrační není, ale byla to fakt síla. Dodneška mám tu písničku takhle zafixovanou.       Říkám si, jestli by se neměla vydávat takováhle živá alba. Se všemi těmi ruchy, falešnými zpěvy okolostojících a s jejich nepřesným tleskáním do taktu. Je vůbec možné lépe přiblížit atmosféru koncertu? Vždyť jako živáky vycházejí koncerty jak je nikdo neslyšel! Kdoví jestli oni to náhodou ještě neupravují ve studiu. M a r d o š a