|
Toto moravské
"turné" proběhlo na základě pozvání kapely Budoár staré dámy,
se kterou jsme odehráli společný koncert v Rock Café ( Buďme přesní
- vnutili jsme se jim...). Jelikož tento dopadl více než dobře, bylo
rovnou naplánované další společné hraní, v červnu v Brně. Čas
vesele ubíhal a Kachny se stejně vesele, někdy velmi, připravovaly. Občas
se stalo, že některý z členů, k velké radosti ostatních, potkal
na zkoušce i kosmonauta. Secvičili jsme si pár nových skladeb, během příprav
odehráli nějaké koncerty a když se kriticky přiblížil den D, uspořádali
jsme válečnou poradu. Ta se konala den před odjezdem v restauraci U
labutě (kde taky jinde...), kde zrovna, jako na potvoru, obsluhovala slečna
oděná jen do bederní roušky a půllitrů. Šikovná dcérečka. Dohodli jsme
se až neuvěřitelně rychle a bez problémů, osádka se rozdělila do skupin
bez většího reptání, Mirečkovy problémy jsme zamítli (jako obvykle)
a v brzkých večerních hodinách se odebrali načerpat poslední síly
do svých domovů. Přes den musela většina dospělých ještě trochu
pracovat, ale rozkaz zněl jasně: nejpozději ve 4 hodiny opustit Prahu. Na
stanoviště jsem dorazila asi 10 vteřin před řidičem Tondou, ale jen díky
taxíku. Mireček přispěchal vzápětí... takže skupina B byla kompletní.
(Na dotazy: Proč zrovna my jsme Béčko? nikdo nereagoval. Někdo to být musí
a faktem je, že díky romantickým částem duší našeho Béčkového
osazenstva jedeme trochu pomaleji).(Rychlou rotu A pro upřesnění tvořil
bubeník PaN, zvukař a kameraman Tomík, basista Bosá hlava Maryška a kytarový mág
plus řidič Honzík) Tak ještě cigárko, zahajuji odpočítávání a vyrážíme.
Jede se pěkně,
ale ne dlouho. Díky ňoumovi, který na 34 km D1 havaroval, stojíme zhruba 5
km ve frontě. Jelikož jsem se cestou stihla vyspat, nalíčit, nalakovat si
nehty, provést tlakovou masáž své achillovky, zapálit několik cigaret pro
sebe i ostatní, nepamatuji si cestu úplně přesně (ženská, no... překvapuje
to někoho???). Áčko vyjelo z Prahy se zpožděním, ale jak již
bylo naznačeno, nebyl to žádný problém. (Honzíkova Oktávka totiž
pomalu jezdit neumí...) První kolonu objeli, a celkem bez
problémů nás dohnali a předjeli. Kilometráž nemohu uvést, neb jsem v ten
moment byla hluboce zabrána do spánku. Nicméně od té chvíle jsem už
nespala. Jestli je to Tondův zvyk, informovat děti na zadním sedadle o dění
na silnici (no jasně!), nebo byli kluci tak překvapení, že vidí v jiném voze známé
tváře, nevím. Každopádně měli potřebu mě VELMI HLASITĚ informovat, že
nás AKORÁT PŘEDJELI (přehání...). A tak jsem doskotačili až do
Brna. Pravda, zatímco posádka A do klubu Leitnerka, kam jsme mířili,
dorazila na to šup, my jsme se trochu projeli po městě. Pochopitelně jen díky
ukojení svého kulturního ega (Brno je náhodou hezký, jen těch jednosměrek
v centru by tam nemuseli mít tolik...). Nicméně dojeli jsme právě včas.
Vše se rychle postavilo, hosté se již usazovali, ještě krátká zvukovka a
mohli jsme začít. Koncert byl příjemný, v záři reflektorů bylo
trochu tepleji (No to je teda hodně nechutný eufemismus -, bylo tam tak 40
Celsia...), ale publikum bylo živé, někteří se snažili i tančit a tak
jsme to s několika drobnými přehmaty odehráli až do konce. (Publikum
bylo skutečně velmi vstřícné a milé, zvukař nad běžný průměr šikovný
a jediné mínus byl zákaz kouření uvnitř klubu...) Tomík celou taškařici
natočil. Pak již velký oddych, jedno smotnem a hraje Budoár. Bylo veselo,
tančíme, hlučíme a je nám dobře. Nakonec dorazil i náš ubytovatel,
pravda po koncertě, ale připraven. Odzbrojil všechny svým nevině brněnsky
zvučným dotazem: Proč je Váz tolííík? Šak depešáci byli jen štyry?... Večer
klidně ubíhal dál a když se hodina nachýlila, naložili jsme aparát, tašky,
košíky a haranty do drezíny a odjeli se ubytovat. Místa dostatek, kouřit
jen na balkóně a dáme kartičky, ne? Ale nejprve shlédneme večerní nahrávku,
jde to , pro příště prosím zabírat jen z pravého profilu. (U některých
z nás ostatních to ani ten profil nezachrání...) Zhruba do tří hrajeme
poker. Honzík chrápe, ale strašně. Naštěstí ve vedlejším pokoji. (Ano
- jako budík ideální, rozhodně jsem se nepřespal...) V našem
pokojíčku je sice ticho, ale k ránu trochu smrad.
Po probuzení cigárko,
čajíček, kdo se předzásobil skousl i bábovičku. Honzíkovi zdechl
telefon. Je v koncích, zhroutil se mu svět, upadla mu pravá ruka a navíc
neví kolik je hodin – prostě smolař. Kolem jedenácté se sebereme k odchodu.
Majitele bytu odvážíme do práce a s Mirečkem šmejdíme po bazaru.
Vypadá to, že si vybral. Ostatní si většinou jen nabrali, je to hlídaný
bazar. Tak, hezky zpátky do drezín a útokem na Mikulov. Kotvíme u velké
vody v příjemné vísce Pasohlávky. Příjemní majitelé, příjemné
ubytování, příjemná hospoda i s personálem, dobré jídlo, pivo.
automat, kartičky... Celé odpoledne výběr mastí karty. Je sice hezky, ale
trochu to na zahrádce fouká, takže jsme si museli držet klobouky. (což
je zanedbatelná komplikace a za ten úžasný půlden v hospodě to stálo...
Nemluvě o tom, jak paní zpěvačka suše přešla naše holdování hracímu
automatu - pro upřesnění je nutno dodat, že polovina kapely si z něj
postupně vytáhla něco přes 2000,- Kč a že jmenovitě mně těch 800,-
zasponzorovalo celý výlet...) Jestli si dobře
vzpomínám, následoval přesun na zahradu majitele, nějaká ta deka, nad
hlavou se v azurové modři potulují barokní mraky, ubalíme. (Posloucháme
nové CD Tata Bojs a povaleče berou roupy...) Taky došlo na porovnávání
váhových kategorií – kdo koho unese. Všichni zkoušející mají medaili
– neudělali si kýlu a nikdo nebyl zraněn. Tonda se sice pokusu o pomazlení
v Tomášově náruči bránil a snažil se utíkat, a tak se chlapci
chvilku honili, ale k pokusu nakonec přece jen došlo. (Trapná akce,
foto bude cenzurováno...) Tomík jako šedá eminence nenápadně krouží
kolem, vše archivuje. Kamera sice stagnuje, ale fotit se s přemlouváním dá.
Na večeři s námi šel majitel zahrady Honzík. Tedy on chtěl jet původně
na kole, ale bohužel jsem ho viděla dřív. (To kolo) Kolo jsem
usurpovala pro sebe a na chvíli byl ode mne klid. Silnice jsou tam velmi
kvalitní, a výhled! Bože jak tam je krásně! Jelikož jsem se cestou z Brna
opět povalovala a pochrupávala, a navíc jsem zeměpisný analfabet, vůbec
jsem netušila do jaké krásy jedem. Pálavské vrchy v podvečerním
slunci zářící svou bílou neposkvrněností nádherně kontrastují s tmavozeleným
porostem okolních lesů, vánek se ladně proplétá porostem obilí, ale pokud
na to má někdo jiný názor přiznávám, že jsem krátkozraká. (Co dodat...) Když jsem se
vydrandila, vrátila jsem se do
civilizace. Chlapci večeřeli, a všude se usazovaly milimetrové mušky, takové
černé mšice, hnus (zas přehání - třeba servírku tam měli pěknou...).
A pak to přišlo, převléknout a hajdy do sklípku. První smršť před demižóny
mě trochu zmáhala, ale když jsme přežili rychlou ochutnávku, vydali jsme
se s nevysychajícími lahvemi posedět do předsálí sklepa. Přiznávám,
že jsem byla po chvíli celá nesvá. To budeme opravdu celý večer sedět
kolem tohohle obrovskýho stolu plného lahví a jenom si dolévat? ÚÚÚ –
to nepřežiju. (zajímavý moment - vnímal jsem to úplně stejně. Po půl
litru vína už mi to ale začalo být jedno. Jen jsem zaregistroval, že
Verunka se shlédla v Tramínu, PaN v Modrém portugalu, zatímco mě nejvíce
nadchnul Vlašský ryzlink...) Ba ne. Brzo šli ven první kuřáci a
pak už se trousilo ven všechno. Nakonec se vynesly před sklep lavice a krásná
teplá noc s výtečným moravským vínem protékala dál. Mariana jsem
pasovala na své tulítko a Mireček se ztratil. Připili se všichni, díky svému
stavu nejsem schopna identifikovat kdo jak, ale všem bylo příjemně a tak
jsme se ruku v ruce za zpěvu starých fláků a Tondova srdečného smíchu
(eh?) odebrali na kutě. Ten večer jsem měla pocit zhruba o deset let
mladší. Bylo to fain.
Tomáš spal ve stanu - asi tušil, že ho
ranní slunce
vyžene z pelechu dřív než spáče z chalupy a bude mít tudíž víc
času na pivko a forbes. Když se porůznu vysoukal ze spacáků i zbytek a provedl nějakou
tu hygienu, šli jsme snídat. (já jsem se náhodou vysoukal asi o hoďku dřív
a stihl míchaný vajíčka...) Cestou jsem koupila pohledy a potom zase kolo. Vyrážím opačným směrem, ale tam i tam je krásně. Když
jsme se všichni najedli, napili, dojezdili a dohráli (to byl asi největší oříšek
vytáhnout kluky od automatu, obzvlášť když občas pustil chlup - no
comment - viz. výše.) vydali jsme se na procházku. Našli jsme ve vodě
mrtvé ryby, trochu to tam smrdělo, ale my jsme taky trochu smrděli, i když
jsme byli stále ještě trochu živí. ( Tak tak - nádrž Nové mlýny
skutečně ku koupání vhodná není - ty mrtvý ryby byly v průměru asi čtyři na
zhruba deseti metrech břehu...) Dobrá nálada panovala (už třetí
den!!!) a tak jsme se jako správní velcí umělci nechali Tomíkem párkrát zvěčnit.
(viz Fotoalbum) Legrace jsme si užili habaděj, obzvlášť na průlezce.
Balení, loučení, naval Tramín a frčíme. Před odjezdem ještě nějaký doping,
ale kdo by o tom mluvil. Cestou jsem Mirečkovi udělila řád Pravého otce,
neboť měl tatranku a přiznal ji hned na první pokus. Tak ještě
natankovat, zacpat pusu nějakým tím koláčem od pumpy a pokračujeme. Do Uničova
jsme dorazili. Jak nevím, trochu jsem si schrupla. Koncert v Kolibě,
zahradní podium v příjemném prostředí, proběhl. Bylo trochu hůř
slyšet (aspoň na podiu) a přiznávám, že i lehká únava mohla sehrát svou
roli. ( Opět trocha upřesnění - Cesta v pohodě za poslechu Pogues až na
pár objížděk a hledání letní scény v Uničově. Říkali uhnout za
zrcadlem, ale neřekli za kterým. Zpěvový aparát se objevil až na poslední
chvíli, ale pak se hrálo celkem dobře. Krom cesťáku jsme obdrželi i řízečky.
Místní z nás moc nejásali, což se objasnilo při pozitivní reakci na
poslední kapelu, která mě osobně zprudila velmi.) Nicméně jsme jako
první skokani určitě nezklamali a podali slušný výkon. Následovali místní
umělci, brko, řízky, pivo a karty pod lampou. Začíná se
projevovat únava na všech. Tomáš se rozčiluje, že mu Tonda stíní, Tonda
se rozčiluje, že neslyší, mě začíná být standardně špatně, ale ještě
to jde. Stran nastavování hlasitosti Mirečkovy kytary probíhá ostřejší diskuse, po
které se Mirek na několik hodin ztrácí v porostu. Naštěstí se stihne
vrátit před odjezdem (= čekáme na něj jen asi půl hodiny...). V průběhu večera dochází k přehodnocení
plánů a celá kapela se rozhodne vyrazit do Prahy. Tentokrát se ovšem přesouvám
do skupiny A, výměnou za kus aparátu. Tulíme se na zadních sedadlech,
Marian vylil Tomášovi asi 26. pivo a bylo zle. Naštěstí se na incident brzy
zapomíná i díky vytuningované Heleně Vondráčkové a cesta příjemně ubíhá. Nakonec došlo i na slovní
kopanou. Nejvíc trestných bodů měl Tomáš Ká. a málem vypadl, ale jelikož
používá bezpečnostní pás i na zadním sedadle nepovedlo se nám ho za jízdy
ze hry vystrčit. Honzík měl cestou nějaké pnutí a tak při čekání u
benzínové pumpy, simulujeme na zadních sedadlech Matrix, stačí se zapojit.
Pomalu usínáme. Řidič se naštěstí nepřidal a šťastně nás dovezl až
do Prahy. Kluci spali u Honzíka a těším se, až mi budou vyprávět co se dělo.
Já na Pankráci naskakuji do taxíku a bez hlubšího rozloučení odjíždím
k domovu. Cestou ještě vychutnávám pocit z báječně strávených dnů
a představu jak se zavrtám k drahouškovi pod peřinu a usnu jako špalek.
Když přijíždím před dům, je skoro čtvrt na pět a na východě svítá.
Ke svému velkému překvapení před domem postává Havri s Makovičkou,
karton piva a nějaká ta skotská. Jé, jdeš právě včas, večírek právě
začíná.... (Doplňme, že posádka B se s posádkou A několikrát vzájemně
předjela na trase Uničov-Brno a pak už nám áčko zmizelo kdesi v dáli.
Mireček to prospal. Za Brnem první z několika osvěžovacích zastávek
u pumpy, drby na téma kytaristi v Tata bojs a řešení zásadní otázky u které pumpy
má hrobeček Pán Dubček. Do Prahy dorážíme okolo čtvrté, vykládáme
aparát do zkušebny, Mireček vysazen na ranní tramvaj na Míráku a já se
odebírám přímo do rachoty... Náročný víkend je u konce.)
sepsala
Veronika a okomentoval Antonín
|