Mezi pípou, popelnicí a dámskými záchodky

 Anna Mašátová

10.7.2014

Koncem dubna to bylo pětadvacet let, co se sešel na první zkoušku enfant terrible české alternativní scény, soubor Dřevěné pytlí v jutových uhlích. Projekt dlouho fungoval jako studiová skupina a pouze natáčel nahrávky – aktuálně má na svém kontě sedm studiových alb, jednu desku coververzí a remixů. Naživo však DPVJU vystupují sporadicky, Boskovice se tak mohou těšit na jedinečný hudebně gurmánský zážitek. Ženy a dívky, krajkové prádlo s sebou...

Nedávno jste oslavili čtvrtstoletí existence, podařila se vám důstojná oslava? A stárne či mládne publikum s vámi?  

Khotzi: Oslava byla poznamenána faktem, že nachystaná přemíra umění se nevešla do časového, nám svěřeného prostoru. Leč zavzpomínali jsme si pěkně, přizvaní dudáci zaduli, několik bývalých členů si zahostovalo v oprášených starých kouscích, i nějaká ta slza z očí fanynek ukápla. A publikum nestárne, nýbrž zraje.  

Přelomové události kariéry DPVJU?

Khotzi: Přelomové události nás provázejí prakticky nepřetržitě. Jistěže bychom mohli zmínit opuštění ilegality ve prospěch koncertních pódií či to, jak Dřevěný utratil majlant za nejlepší aparaturu, která kdy v souboru byla, a to zhruba čtrnáct dní před koncem své muzikantské dráhy u nás i jinde. Nebo jak se Deep Sweden radši rozpadli, než aby unesli fakt, že jejich kytarista pan Yuttowyi začal hrát i s námi. Nebo jak Khotzi kroutil čudlem. Nebo jak se nám zaběhl Pytlig. Nebo jak jsme odehráli jeden jediný koncert bez Uhlíka. Nebo zážitky z festivalů – jak v Tachově DJ Koloušek zjistil, že si nechal desky u vrátek zkušebny, jak si Sedloň nechával na Colours přivézt plátky k saxofonu hudebním messengerem, jak měli v Teplicích v backstagi naložený hermelín s konopím a nám konečně po několika porcích došlo, proč se festival jmenuje Teplická dočesná, jak jsme v Trutnově svou divou produkcí vyklidili undergroundový stan tak dokonale, že se publikum ulehčeně vrátilo až na následnou přívětivou produkci Radomila Uhlíře… Já osobně za nejpřelomovější okamžik považuju fakt, že jsme jednou předskakovali jistým Killing Joke a ten, kdo ten večer vyhodil v sále pojistky, nebyli oni se svou produkcí někde okolo 140 decibelů, ale my – a to už při první skladbě Řeka.

Na jaké místo české hudební scény byste se zařadili?

Khotzi: Pochopitelně na to nejprestižnější – někam mezi pípu, popelnice a dámské záchodky.

Máte vcelku pestrý setlist, od zhudebnění Krchovského po cover Anarchy in the UK. Pracujete už na nové desce a pokud ano, co na ni chystáte?

Khotzi: Pracujeme na ní pilně, již několik let. Budou na ní krásné písně. A slíbili jsme si s Uhlíkem, když jsme sledovali na Litoměřickém kořenu produkci mistra Knížáka, že ji doděláme ještě letos. Nebo aspoň dřív, než dodělá ona nás.

Kdo je větší sympaťák, strýček Jedlička nebo Ježíšek?

Khotzi:  Ježišek zase nepřišel – to už zpíval jistý Svoboda.  A Strýček Jedlička, známý trapič dětí, ten už zase odešel. O tom, jakej nejenže nebyl sympaťák, ale jak oznámení o jeho vystoupení pro mnohé teenagery bylo noční můrou, máme jednu píseň, na kterou dokonce existuje i klip z dílny pana vokalisty Hrtana.

Jeden recenzent o vás napsal, že po koncertu DPVJU krutě bolí hlava, to znamená, že se s každým vystoupením musíte obětovat pro umění a trpět. Čím poté bolehlav léčíte?

Khotzi: Jestli to někdo napsal, tak to jen opsal výrok zmiňovaného Hrtana. Ten, jak někam přijedem hrát, ihned po příchodu vyrazí k baru opakujíc svou oblíbenou mantru „rum-čert-kontušovka-co-máte?“ Následky pak již poznala místa mnohá – například zeď českobudějovického planetária. Zatímco my starší a zkušení – tedy já a Uhlík – pijeme ušlechtilé lihoviny a tak nás podobné doprovodné efekty vystoupení nepostihují… Ostatně historka, jak jsme se Uhlíkem v mládí seznámili na festivalu Valašský špalíček, a to tak, že on mi jako v tomto směru zkušenější vysvětloval, že Peach vodka je fuj, je již pevně ukotvena v paměťových vrásách.

Na první poslech si vás prý nezamilujeme, ale odměníte se hudebním orgasmem. Máte ještě nějaké lákadlo pro nové fanoušky? A mají po vás dívky a paní házet bombarďáky nebo tanga?

Khotzi:  Krajková tanga, toť sen každého vousatého umělce.

Poselství světu a Boskovicím?

Khotzi:  Světu dostatek juty a uhlí, Boskovicím mír a nám ty dotyčné, co se nebojí odhazovat na pódium prádlo.

Zveřejněno ve festivalovém zpravodaji Boskovice 2014, den druhý