Mezi
pípou, popelnicí a dámskými záchodky Anna Mašátová 10.7.2014 Koncem
dubna to bylo pětadvacet let, co se sešel na první zkoušku enfant
terrible české alternativní scény, soubor Dřevěné pytlí v
jutových uhlích. Projekt dlouho fungoval jako studiová skupina a pouze natáčel
nahrávky – aktuálně má na svém kontě sedm studiových alb, jednu
desku coververzí a remixů. Naživo však DPVJU vystupují sporadicky,
Boskovice se tak mohou těšit na jedinečný hudebně gurmánský zážitek.
Ženy a dívky, krajkové prádlo s sebou... Nedávno
jste oslavili čtvrtstoletí existence, podařila se vám důstojná
oslava? A stárne či mládne publikum s vámi? Khotzi:
Oslava byla poznamenána faktem, že nachystaná přemíra umění se
nevešla do časového, nám svěřeného prostoru. Leč zavzpomínali
jsme si pěkně, přizvaní dudáci zaduli, několik bývalých
členů si zahostovalo v oprášených starých kouscích, i nějaká
ta slza z očí fanynek ukápla. A publikum nestárne, nýbrž zraje. Přelomové
události kariéry DPVJU? Khotzi:
Přelomové události nás provázejí prakticky nepřetržitě.
Jistěže bychom mohli zmínit opuštění ilegality ve prospěch
koncertních pódií či to, jak Dřevěný utratil majlant za
nejlepší aparaturu, která kdy v souboru byla, a to zhruba čtrnáct
dní před koncem své muzikantské dráhy u nás i jinde. Nebo jak se Deep
Sweden radši rozpadli, než aby unesli fakt, že jejich kytarista pan Yuttowyi
začal hrát i s námi. Nebo jak Khotzi kroutil čudlem. Nebo jak se nám
zaběhl Pytlig. Nebo jak jsme odehráli jeden jediný koncert bez Uhlíka.
Nebo zážitky z festivalů – jak v Tachově DJ Koloušek
zjistil, že si nechal desky u vrátek zkušebny, jak si Sedloň nechával
na Colours přivézt plátky k saxofonu hudebním messengerem, jak měli
v Teplicích v backstagi naložený hermelín s konopím a nám
konečně po několika porcích došlo, proč se festival
jmenuje Teplická dočesná, jak jsme v Trutnově svou divou
produkcí vyklidili undergroundový stan tak dokonale, že se publikum ulehčeně
vrátilo až na následnou přívětivou produkci Radomila Uhlíře…
Já osobně za nejpřelomovější okamžik považuju fakt, že jsme
jednou předskakovali jistým Killing Joke a ten, kdo ten večer vyhodil
v sále pojistky, nebyli oni se svou produkcí někde okolo 140 decibelů,
ale my – a to už při první skladbě Řeka. Na
jaké místo české hudební scény byste se zařadili? Khotzi:
Pochopitelně na to nejprestižnější – někam mezi pípu,
popelnice a dámské záchodky. Máte
vcelku pestrý setlist, od zhudebnění Krchovského po cover Anarchy in the
UK. Pracujete už na nové desce a pokud ano, co na ni chystáte? Khotzi:
Pracujeme na ní pilně, již několik let. Budou na ní krásné písně.
A slíbili jsme si s Uhlíkem, když jsme sledovali na Litoměřickém
kořenu produkci mistra Knížáka, že ji doděláme ještě letos.
Nebo aspoň dřív, než dodělá ona nás. Kdo
je větší sympaťák, strýček Jedlička nebo Ježíšek? Khotzi: Ježišek zase nepřišel – to už zpíval jistý Svoboda.
A Strýček Jedlička, známý trapič dětí, ten už
zase odešel. O tom, jakej nejenže nebyl sympaťák, ale jak oznámení o
jeho vystoupení pro mnohé teenagery bylo noční můrou, máme jednu píseň,
na kterou dokonce existuje i klip z dílny pana vokalisty Hrtana. Jeden
recenzent o vás napsal, že po koncertu DPVJU krutě bolí hlava, to znamená,
že se s každým vystoupením musíte obětovat pro umění a trpět.
Čím poté bolehlav léčíte? Khotzi:
Jestli to někdo napsal, tak to jen opsal výrok zmiňovaného Hrtana.
Ten, jak někam přijedem hrát, ihned po příchodu vyrazí k baru
opakujíc svou oblíbenou mantru „rum-čert-kontušovka-co-máte?“ Následky
pak již poznala místa mnohá – například zeď českobudějovického
planetária. Zatímco my starší a zkušení – tedy já a Uhlík – pijeme ušlechtilé
lihoviny a tak nás podobné doprovodné efekty vystoupení nepostihují…
Ostatně historka, jak jsme se Uhlíkem v mládí seznámili na
festivalu Valašský špalíček, a to tak, že on mi jako v tomto směru
zkušenější vysvětloval, že Peach vodka je fuj, je již pevně
ukotvena v paměťových vrásách. Na
první poslech si vás prý nezamilujeme, ale odměníte se hudebním
orgasmem. Máte ještě nějaké lákadlo pro nové fanoušky? A mají
po vás dívky a paní házet bombarďáky nebo tanga? Khotzi: Krajková tanga, toť sen každého vousatého umělce. Poselství
světu a Boskovicím? Khotzi: Světu dostatek juty a uhlí, Boskovicím mír a nám ty dotyčné, co se nebojí odhazovat na pódium prádlo. Zveřejněno ve festivalovém zpravodaji Boskovice 2014, den druhý |