|
Uhlík: Stalo se tak 29. února 1989 v 15 hodin 37 minut v pražské Univerzitní knihovně, kdy se na mě při společném studiu spisu Zdeňka Nejedlého Dějiny husitského zpěvu obrátil pan Pytlig, pohlédl mi zpříma do očí a pronesl památnou větu: "Založíme kapelu a bude se jmenovat Dřevěné pytlí v jutových uhlích!" Kdybychom byli zenoví buddhisté, nebál bych se to označit za satori. Ale nejsme a tak se trochu bojím... Dr. Khotzi: Jak se říkalo v starých časech: Já jim u toho nesvítil. Já jsem pronikl do souboru prostřednictvím korupce až v roce 1997. Na základě své oslavné reportáže jsem byl totiž přizván do nahrávacího studia, kde jsem definitivně poznamenal - ve smyslu trvalé invalidity - dvojici skladeb. Jednu - jak pravil pan Pytlig - "kroucení čudlem" čili neautomatickou, náhodně variovanou modulaci delayového efektu a druhou o kiks obalený kytarovým sólem. Uhlík: Vydrželi jsme spolu jen díky tomu, že ten, kdo měl blbé kecy, odešel nebo byl odejit. Samozřejmě v dobrém. V současné době mám blbých keců nejvíc já, ale jako posledního otce zakladatele si mě náplavy netroufají vyrazit. A proto fungujeme vcelku harmonicky. Někdy, výjimečně, i melodicky. Ale těžší to samozřejmě bylo pro posluchače. Neboť zatímco my s každým hrábnutím strun mládneme, oni stárnou. Když se dnes podívám já, v podstatě teenager, do hlediště plného dědečků a babiček, je mi jich líto. Protože vím, že za jejich stárnutí můžeme my. Ale nebylo lze jinak... Dr. Khotzi: Bezesporu to bylo těžké pro obé množiny. A nejen proto, že jak hejno vypelichaných Fénixů se zabíjíme a z popela znovu povstáváme po každém z vystoupení.
Dr. Khotzi: Přizvali jsme ty základní: z jihu dorazí Pan Yuttowyi, z východu přicválá Pytlig, ze západu a mořinských vápenců vítr přivane pana Carborundum a bůhví odkud se zjeví po čtrnáctiletí i pan Dřevěný. Vesměs se všichni chopí kytar, baskytar a mikrofonů. Jinak na pódiu bude přítomen i Ztracený syn a pisklotrubec Pavel Sedloň a samozřejmě kompletní sestava posledního období - tedy Uhlík, Khotzi, Hrtan, Cutchenka a Yoz. Další členstvo bylo pozváno a snad bude přítomno v publiku - i když jistá překvapení nejsou vyloučena. Nedorazí nejspíš jen v Rakousích dislokovaný zvukomág Jon
Deep. Uhlík: Jak říkal náš velký učitel František Záppal: Na blbé otázky dávám zásadně blbé odpovědi. Tedy: obě skupiny hodláme přesvědčit o tom, že se 25 let nemýlily. Proto všichni odejdou z Malostranské besedy více než nadmíru spokojeni. Dr. Khotzi: Od šiřitelů vyššího populáru lze pochopitelně očekávat prakticky cokoli. Není tedy vyloučeno, že obě skupiny budou ujištěny ve svých pozicích. Není ovšem ani vyloučeno, že budou osvíceny a prozřou ze svého bludného tápání labyrintem té pravé kultury. Uhlík: Dokázali jsme nejen sobě, ale i světu, že jasná umělecká vize vyššího populáru daleko předčí talent, hráčské schopnosti, politické, společenské a finanční podmínky, ba i ty blbé kecy. Už proto, že jsme si jejím prostřednictvím právě zmíněné nedostatky dokázali kompenzovat. Dr. Khotzi: Vezměme si například paní Janu z Brutiněvsi. Ta se na baru po vystoupení, konzumujíc lacinou polskou náhražku destilátu Jacka Daniela, přiznala, že teprve temné tóny Spodních proudů a libé zvuky Anarchistických Špicberk ji přivodily první skutečný orgasmus. Nutno též připomenout historicky nezpochybnitelný výrok znalce umění I.M.Jirouse: "To byla tak krásná píseň, že teď musím zarecitovat svou báseň."
Důležitější ale je, co jsme dokázat nestihli. Třeba sežrat osobní catering Jaze Colemana, když DPvJU předskakovali jeho souboru Killing Joke. Toho je mi zpětně opravdu líto. Odvděčili jsme se mu ale tím, že jsme způsobili výpadek elektřiny, což se ani jejich asi 160 decibelům nepodařilo. Uhlík: Hodláme zjišťovat v dosud neprobádaných vodách, zda jasná umělecká vize vyššího populáru daleko předčí i postupnou odúmrť mozkových a dalších buněk potažmo celých organismů. Dr. Khotzi: Toť dotaz amateura, který jakousi shodou náhod nikdy neshlédl žádné z vystoupení. Jinak by o schopnostech nemohl ni pochybovat. Dokazovat a kompenzovat nicméně budou ostatní nám. Uhlík: Nebudu tady opakovat ono zvěčnělé, avšak poněkud laciné tvrzení páně Pytligovo, že "na nás choděj jen příšery". Už proto, že někteří z nás zalovili v kádru groupies při výlovu manželek, matek svých dětí, případně, byť jen výjimečně, obého zároveň. Samozřejmě, dnes už to s naším rockerským životem v tomto smyslu není tak divoké jako dřív. Od jisté doby například nekompromisně od pořadatelů vyžadujeme zamykatelnou šatnu. Samozřejmě ideálně zevnitř. Dr. Khotzi: Od jisté doby skoro všechny stačí zvládat pan Uhlík, neboť jeho nároky i potřeby rostou s každým bravurně přeinterpretovaným sólem. Jen jednou cosi povídal pěvec Hrtan o jakýchsi nivých pohledech drsné rockerky, zásobující ho po zbytek večera nezdravými nápoji. Bylo to však naposledy - brzo na to se odebral kontemplovat do tibetských klášterů a výsledkem obou zážitků byl jeho přerod ve fanatického cyklistu, kterého dívčí postava už zajímá jen ve chvíli, když je podobna cykloskeletu z ultralehkých kovů. Uhlík: Měli. Dr. Khotzi: My sami jsme sobě revivalem. Proč bychom se měli o slávu s někým dělit? Uhlík: Jedná se, jak je už našim fanouškům dávno známo, o prostředky uvědomělé práce na kvalitativním skoku od biologické formy existence (jejíž je člověk krajní, hraniční formou) k existenci postbiologické. Je třeba dodat, že se zde vychází z objektivního předpokladu, že člověk je svou biologickou podstatou determinován a svazován natolik, že jakákoliv vyšší (duchovní, etická) činnost se dříve či později rozbije o bariéru požadavků "trávicí trubice s navěšenými pohlavními ústroji". Dr. Khotzi: Ale no tak, mladý muži - trochu nastudování základních fakt by to chtělo. Na toto přece už jasně a srozumitelně odpovídá jazyková vědkyně paní Lucie, jejíž brilantní rozbor, pronesený při ranním vysílání České televize, zaznamenal Pytlig a je tak ke slyšení coby bonus na našem zatím posledním albu. Neinformovaným vřele doporučuji.
|