Poselstvím tohoto souboru je předávat radost.

Oves, 16.10.2002 

Alternativní titulky pro tento rozhovor byly: "Nejsme kapela pro holčičky se zařízlýma kalhotkama" nebo "Vidět to je, ale slyšet to není". Stejně jako rozhovor samotný potvrzují, že Dřevěné pytlí v jutových uhlích není svérázné jen ve své hudební stránce. Možná to bude znít překvapivě, ale při rozhovoru seděl u stolu i další člen souboru Pavel Sedloň, který po celou dobu rozhovoru buď diplomaticky mlčel, nebo jen mlčky přikyvoval.

Kdy poprvé se sešla skupinka lidí pod názvem Dřevěné pytlí v jutových uhlích?
Pytlig: Poprvé to bylo někdy v roce 1975, 76.

Ano? Já jsem v ne moc starém rozhovoru s vámi narazil na deset let hraní.
Dr. Khotzi: Každý spolek má svou prehistorii. Nikdy nic nezačíná tím, že se lidi sejdou ve zkušebně.
Pytlig: Ve zkušebně jsme se v podstatě nesešli dodnes.

Regulérní období tedy začalo kdy?
Pytlig: Mlhavý období byla Bahníkova garáž, viditelný období přišlo s kouzelníkem. Bahníkova garáž byl rok 1988, kdy na jedný straně polskýho fiata stál Pytlig a na druhé straně polskýho fiata stál Uhlík.
Uhlík: Tam byli ještě další dva kandidáti, jenže se ukázalo, že Bahník má jen jednu ruku, a s tou nelze hrát na jugoslávský strunný nástroj, a flétnistka Míša Filipová, která nám nevycházela vstříc ("mimo hudbu"), a tak se její umělecké schopnosti začaly snižovat.
Pytlig: A tak jsme si vystačili sami a zjistili, že takhle mezi náma je to nejlepší. Já jsem pak na rok zběhl k Melounům...
Uhlík: Prostě zběhl k popmusic, zatímco káru alternativy jsme pak táhli dál s Turkem, což byl stejně jako my také multiinstrumentalista, zvláště se zaměřením na rytmické nástroje, jeho rytmické cítění bylo hodně neobvyklé nejen na svoji dobu. S Turkem jsme natočili druhou nahrávku DPVJU II. ...
Pytlig: ...která dodnes leží na Uhlíkově knihovničce, zatímco první ztracené album z roku 1988 nikde neleží, nebo aspoň o tom nevíme a jmenovalo se Čím líp, tím víc.
Uhlík: Je na něm několik skladeb, které občas po nás někteří naši fanoušci a fanynky chtějí, vzpomínám si na takovou téměř suitu, kde jsme tehdy jako jedni z prvních na české scéně použili počítač, ta skladba se jmenovala Procházka archívem, měla asi dvacet minut.
Také se tam zrodila další poloha DPVJU, což jsou coververze, kde jsme si tenkrát vyřídili účty s tehdy nesnesitelným popovým repertoárem Psích vojáků - skladba Kotlík-Killer byla pro mě první coververze.
Pytlig: To album bylo zajímavé tím, že bylo ve stereu, levá půlka patřila Pytlí a pravá jazzové zpěvačce a posluchač si mohl dle vlastní chuti namíchat patřičný poměr, přičemž vyvážené oba kanály byly jen pro silné nátury.
Uhlík: Angažmá zpěvačky bylo ovšem podobného typu jako pokus o angažmá flétnistky (smích).

Ty nahrávky vznikaly v domácím studiu, nebo jde o živé záznamy nějaké vaší zábavy?
Pytlig: Vůbec ne, my jsme pracovali koncepčně už v době, kdy se to moc nenosilo, na socialistických přístrojích, figurovaly tam také výrobky soudruhů z Německé demokratické republiky a Polska.

Ty nahrávky jste dávali svým známým, nebo jste se je snažili tajně rozdistribuovat i někam dál.
Uhlík: My jsme je tajně dávali svejm známejm, říkali jsme třeba, že je nové album Olympicu nebo Boney M, oni měli radost, že je sehnali a pak nevěřili ... (smích). Ale dodnes jsou případy, kteří si myslí, že skladbu Procházka archívem nahrál Petr Janda, ta kytara byla dosti kvalitní, tak se to dalo snést.

Pokud se lidé divili těm nahrávkám, tak jste asi neměli moc početnou fanouškovskou základnu, ne?
Uhlík: Nepočítaně.
Pytlig: Znali nás třeba v Liliový ulici, Michli, Počáplický, v Bráníku.

V knížce Residents - Mezi čtyřma očima je kapitola věnovaná českým kapelám, ovlivněným Residents. Vy jste tam zahrnuti také. Cítíte nějakou spřízněnost s Residents, také jste vlastně využívali studia jako jediného nástroje?
Pytlig: My jsme ty kluky okatý měli vždycky rádi.
Uhlík: Já jsem je měl daleko radši předtím, než jsem je poprvé slyšel, což bylo krátce poté, kdy vyšla ta kniha, kde bylo napsáno, že s nimi máme mnoho společného.
Pytlig: Víc ti k tomu bohužel neřekneme, chceme to udržet pod pokličkou.
Uhlík: Teď se totiž připravuje kniha o Pytlí, kde bude všechno.

Když jste se rozhodli poprvé vystoupit živě, nechtěli jste vystoupit nejen z té nejen studiové anonymity, která u Residents dodnes trvá? Nebo jste vystupovali v maskách?
Pytlig: My jsme byli částěčně odulí.
Uhlík: A co se týče jmen, já jich mám tolik, že ani nevim, za koho tady teď sedím.
Dr. Khotzi: Která jména jsou ta správná není důležité.

Nejprve jste vystupovali jednou za rok, ale pak se ten interval docela zásadně zkrátil. Co vás k tomu vedlo?
Uhlík: Když člověk jednou vstoupí do toho šoubízu, tak se pak těžko z toho rozjetého vlaku vystupuje.
Dr. Khotzi: Taky nás do toho trochu tlačil tehdejší kytarista pan Yuttowyi, známý svými ambicemi, který si zvykl ze svého předchozího působiště na vysoký honoráře, a měl po svým podnájemníkovi velkej dluh za telefon...
Pytlig: Taky máme každý hromady půjček, z něčeho se to zaplatit musí. Ale díky panu Yutowemu jsme hodně hráli a teď, když odešel a dojely kšefty domluvené Dr. Khotzim a panem Uhlíkem, tak není v podstatě kde hrát, nikdo nás nechce a nikdo nás nezná.
Uhlík: Co to kecáš? Škrtnout! (autoritativní poznámka směrem na redaktora).

Nenapadlo vás vystupovat v maskách, když si stále držíte svou anonymitu. Učinili jste tak někdy?
Pytlig: Loni v prosinci.

To byli ti Supermani a Batman na festivalu Utěšený Těchanov na Deltě, že?
Pytlig: Ano, to byli ti Supermani.
Dr. Khotzi: Na některých členech souboru to ovšem zanechalo trvalé psychické následky, a tak od toho bylo upuštěno. Pak ještě jednou pan Pytlig vystoupil jako "geopard".
Uhlík: Za upuštění od Supermanů můžu já, protože nesnesu pomyšlení, že mám pohlavní úd nejen plyšový, ale o polovinu kratší než ve skutečnosti, a hrůzně měkký.
Pytlig: Já bych to upřesnil - byla to vata obalená dětskou plenou.

Na aktuálním albu máte jako bonus několik remixů, což je na jedné straně překvapivé vzhledem k vaší hudbě, řazené někam k alternativně undergroundové scéně, ale vzhledem k vašim studiovým zkušenostem to na druhou stranu zase tak překvapivé není...
Pytlig: Sám sis odpověděl. My jsme ale alternativa sami k sobě.
Uhlík: Já jsem teď dostal několik skladeb z připravované desky Whitney Houston, což je tedy pořádná alternativa a taky tam je několik remixů, takže my jdeme s dobou.
Dr. Khotzi: Já nejsem alternativa, já jsem vyšší populár.
Pytlig: Já jsem chtěl do Pytlí víc zaangažovat Ondřeje Ježka a poprosil jsem ho, když nám míchal a masteroval naši nahrávku, jestli by z toho něco nezremixoval, on váhal, pak jsem mu to občas připomněl, protože on toho má opravdu hodně. Nicméně sešel se rok s rokem a on mi zavolal, že remixů má pět...
Dr. Khotzi: ...některé dělali jeho spolupracovníci.
Pytlig: On si taky trochu potřeboval udělat jméno na zavedené kapele.

Přichází pan Z.A.Hrtan, od léta nový člen souboru, a následují dvě nereprodukovatelné pasáže. První - pan Hrtan se vymlouvá, proč nedorazil na poslední koncert. Druhá - pan Uhlík se dozvídá, že v jednom nejmenovaném hudebním periodiku byla částečně poodhalena rouška anonymity, a zdá se, že jména najednou důležitá jsou, neboť na adresu pisálka směřuje řadu nevybíravých výrazů.

Kromě pana Pytliga a Uhlíka se ve DPVJU vystřídalo několik dalších hudebníků. Můžete to nějak okomentovat?
Dr. Khotzi: Já vím, proč jsem přišel. Protože jsem krásně napsal o prvním koncertu, a členové Pytlí z toho byli natolik konsternovaní, že se mi pak podařilo se mezi ně vetřít.
Pytlig: Já vím, proč jsi přišel, ale já to tady něřeknu, protože to by bolelo.
Hrtan: Tak to řekni a on si to pak Khotzi přečte.
Uhlík: Ty se taky moc nesměj.
Dr. Khotzi: No počkej? Neříkej, že jsi nebyl uchvácen z mého kytarového sóla, které jsem nahrál na desku "Práce všeho druhu"?

Chodí za vámi po koncertech fanynky?
Dr. Khotzi: Na posledním koncertě na Deltě za námi přišla slečna, které se hodně líbila píseň Dvacet čtyři a přemlouvala nás, až bude mít 24 narozeniny, jestli bysme ji jí nezahráli.

Dají se vůbec někde sehnat vaše starší desky, kromě toho, že jsou ke stáhnutí na internetu?
Uhlík: To asi těžko...
Dr. Khotzi: ...vycházejí totiž v limitovaných edicích jen několik set kusů...
Uhlík: ...ale my jednou uděláme takový box, kde budou všechny.

Všimnul jsem si, že na vašem webu je u každého koncertu napsána sestava, občas nechybí i hosté...
Dr. Khotzi: Hosté na koncertech Pytlí je zajímavá kapitola. Úplně první byl Prapůvodní Bureš.
Pytlig: Alias Rádio Bury, výborný kluk, hrál na bicí.
Dr. Khotzi: Však mu to taky s těma Skyline dneska jde... Taky s náma jednou bubnoval Živnůstka. A na saxofon hrál jednou Bradley Stratton z Cirkusu Praha.
Pytlig: A taky jako klavírista.
Dr. Khotzi: A vůbec nejlepší jsou kouzelníci. Ty potvory Vám vlezou všude. Na prvním vystoupení DPVJU skupinu vizuálně doprovázel kouzelník, který vyhrožoval pohlavními chorobami.
Pytlig: A spousta lidí se ho bála. My jsme si mysleli, že to bude jen taková legrace, ale když jsme ho viděli, jak se připravuje... A pak bysme chtěli pozdravit pana Rolanda Té eR pětsetpětku a pana Yamahu eR Ypsilon osmičku, to byli sympatičtí bubeníci.

U řady vašich textů je autor jakýsi Vávra. O koho jde?
Pytlig: Po panu Vávrovi ze skupiny Pink Freud jsem zdědil spoustu nehraných textů, které se staly základem textové části produkce DPVJU. Prostě mi je dal a řekl: "Dělej si s tím, co chceš". Takovejch lidí moc není.
Dr. Khotzi: .. a myslím si, že výslednou podobu Pytlí ovlivnil dost zásadně.

Nese hudba DPVJU nějaké zásadní poselství?
Pytlig: Pro mě je zásadní poselství vrátit se domů aspoň k ránu včas.
Uhlík: Zásadní poselství je v tom, že můj známý, vždycky když někam jedem, se zeptá: "Zase jedete někam rozdávat radost?" Poselstvím tohoto souboru je prostě předávat radost. A když rozdáváme radost, rozdáváme boha.

A nějakou veselou historku na závěr nemáte?
Pytlig: Jednou jsem vešel do místnosti, kde stál Stanislav Diviš (frontman Krásných nových strojů - pozn. red.) a já jsem se ho otázal: "Může hořící sojka zapálit les?". A on odpověděl: "Může".
Khotzi: Veselé historky nás zkrátka potkávají na každém kroku...
...
..
.
Autor rozhovoru: Pavel Ovesný - uveřejněno na Freemusic.cz