04.09.2000

Pražský soubor Dřevěné pytlí v jutových uhlích již dlouho není na alternativní scéně neznámou, i když veřejnosti pořád zůstává, i po více než dekádě fungování, stále zatajena pravá totožnost jednotlivých členů. (Je to dobře - komu se do ruky dostane jejich žhavě aktuální nahrávka Klasika, která pohladí, ten může studovat její obsah bez toho, aby si za konkrétními tóny představoval konkrétní muzikanty. Může z toho potom mít větší požitek...) Od poslední desky, která pod názvem Práce všeho druhu vyšla na vlastní nezávislé značce Maňásek Kjú, uplynuly dva roky a kapela prošla výraznými personálními změnami. Inventáři pan Pytlig (čti pytlík) a pan Uhlík zůstali, pan Dřevěný odešel. Zato přišli pan Yuttowyi (jutový), doktor Khotzi (koci) a pan Sedloň. Se třemi přinášíme aktuální rozhovor (i když pan Sedloň toho vlastně moc nenamluvil). Středobodem našeho povídání se stalo, jak jinak, nahrávání a vydání již šesté desky Klasika, která pohladí. 

Na nové desce jste se vrátili k neučesanému, garážovému zvuku raných nahrávek. Jak to tak přišlo? 

Pytlig: Za to může Ježek (Ondřej, renomovaný zvukař a člen OTK - pozn. aut.). 
Uhlík: Za to nemůže úplně Ježek. Ten k tomu přispěl, ale původně to vzniklo tím, že mezi předchozí a touto deskou se rozšířil počet členů. Bylo nás šest a k dispozici jsme měli jen čtyři stopy, tak jsme museli... 
Pytlig: ... každý se chtěl vyjádřit... 
Uhlík: ... každý se potřeboval vyjádřit. Tak jsme to tak různě pytlíkovali, někteří z nás to i uhlíkovali. Proto to má drsnější sound. 
Pytlík: Ale mně například Psychiatrický prášek připadá čistý, jako nikdy nic nebylo. 

A v protikladu k první otázce mi coververze Swedish Erotica připadá uhlazená, oproti její stávající koncertní podobě až moc... 

Pytlig: Tuhle písničku přinesl Yuttowyi z té své zapráskané popové kapely a jak jsme nahráli první verzi, tak to tam je. A jak potom uzrála, tak ji hrajeme... 
Uhlík: Tahle kapela pracuje tak, že jednou za rok, za dva odjíždí na týdenní soustředění a jede naprosto zásadně jenom s tím, že má stoh textů a jsou vybrané samply, které pan Pytlig většinou krade - je to největší internetový brouzdač a tam to všechno najde. Jinak není nic připravené a všechno to vzniká třeba stylem, že se vezme rytmická smyčka, která se nám líbí, k tomu někdo zkusí něco hrát, pak se nahraje nějaký základ, pak pan Pytlig vezme svůj stoh textů a kouká, který by se na to dal napasovat. 

Celkem netradiční přístup, ne? 

Uhlík: Nevím, já jsem to nekonzultoval s jinými kolegy, jestli takhle někdo pracuje... ale třeba Wanastowky to měli podobně, akorát že byli ve studiu půl roku. Takže to vlastně není nic neobvyklého. Ale z toho vyplývá, že naživo se pak hraje o dost jinak. 

Takže to neznamená, že by písničky měly být koncertně prověřené a teprve potom se dostaly na desku... 

Uhlík: To ani nejde, protože tahle kapela fungovala deset let jako čistě studiová a koncertovat jsme začali - jak je všeobecně známo - na základě toho, že si to vyžádali naši fanoušci. 
Pytlig: A když přišel Yuttowyi, který se potřebuje neustále producírovat a chybělo mu to. Nám do té doby Besídka (Malostranská Beseda, pozn. aut.) jednou za rok stačila. 
Uhlík: Ale je pravda, že se někteří z nás stali na živém hraní závislí. Třeba já na tom závislý jsem. Mě baví být rocková hvězda. Vždycky, když někde hrajeme a je tam dvacet kamarádů, mám pocit, že jsem Robert Kodym. 

Další písnička, na kterou bych se chtěla zeptat, je coververze Summertime - jak ji to hrajete? Od pana Uhlíka již vím, že každý úplně jinak... 

Uhlík: Chtěli jsme se na téma letního času podívat trochu jinak, protože je to téma dost často diskutované. Vždycky když se mění. 
Pytlig: Zásadní bylo, že nás oslovil Jaroslav Dušek. 
Uhlík: To ale bylo potom, co jsme to téma pojednali. Prostě nám šlo o to, popsat problém toho pekaře, nebo kdo to je, jak pořád řeší letní čas. Tak jsme k tomu využili starýho Gershwina. 
Pytlig: Poctivě jsme si to rozepsali do not. Pak jsme se na ně podívali a nikdo v nich nic neviděl. 
Uhlík: Když jsme to rozepisovali do not, tak jsme si neuvědomili, že je nikdo neumí. 

Jak se proměnila atmosféra v kapele s příchody a odchody členů? Jenom v poslední době je tu nově pan Khotzi, Sedloň a odešel Dřevěný... 

Pytlig: Dva zásadní příchody byly doktora Khotziho a pana Yuttowyiho. To mělo vliv na sound. A zapomněl jsem na Sedloně. Ale nevím, jestli to je jako příchod, on byl u nás pořád. 

Ale první koncert odehrál až na loňské Alternativě... 

Pytlig: On číhal za rohem. 
Uhlík: My už jsme hráli předtím spolu v různých kapelách.
Pytlig: No a samozřejmě pak ten jeden kluk odešel. 
Uhlík: Já myslím, že bychom ale měli říct, čím to bylo, protože fanoušci možná budou zaskočení. 
Pytlig: Za všechno můžou OTK. Protože náš basista Dřevěný, když slyšel OTK, řekl, když že slyšel ty OTK, tak už nemůže hrát v Dřevěném pytlí v jutových uhlích. 
Uhlík: Nechci ti podsouvat otázky, ale jestli tě zajímá, co teď dělá, tak my, nebo já jsem přesvědčený o tom, že sedí doma na telefonu a čeká, jestli mu první zavolá David Koller nebo Roman Holý. 
Pytlig: A možná bys mu křivdil, člověče! 
Uhlík: Možná ne, možná už s nima zkouší... 
Pytlig: Možná za tím stály jiné, hlubší důvody. 

Budete někoho hledat jako náhradu? 

Uhlík: Já nevím, my jsme docela svépomocní. To je právě ta svoboda našeho souboru. A všichni hrajou dobře... 

Takže jste se ve svých vlastních očích zlepšili? 

Uhlík: Pořád trvám na tom, že se na žádný nástroj nechci naučit nikdy hrát, protože by mě to omezovalo. Když vidím kolem sebe ty namakané kluky, kteří si v životě nic neužijou a osm hodin denně cvičí jen proto, aby pak o nich někde někdo napsal, že jsou fakt strašně dobří kytaristi, nejsou na tom o nic líp než já. Mluvím o dopadu věci. Nemají víc koncertů než my, mají jich spíš míň. Ale dřou osm hodin denně jenom proto, aby dosáhli toho, že budou hrát jako někdo, jehož desky znají notu po notě. A staví si na kombech úplně stejně korekce jako třeba Satriani, Clapton. K čemu to je? Je mi fakt daleko milejší, když já si vymyslím něco, co mi zní dobře, vůbec nevím, jak se to jmenuje, nevím, jestli je to nějaký akord a myslím si, že jsem to já. 
Pytlig: Já tě zabrzdím: pak je skvělé, když je v kapele někdo jako třeba Yuttowyi, který je klasičtější v přístupu, a který tam podrží nějaké ty nazvatelné tóny. Uhlík si potom může vytvářet stěny, což je skvělé, když se to potom sejde. Protože jít na lidi jenom se stěnama a s velkým hlukem sice jde, ale pak už to baví třeba jenom těch pět, šest lidí na pódiu. A myslím si, že exponovanějším hraním v posledních dvou letech už trošku i Uhlík ustupuje od toho, že chce lidi nasrat. 
Uhlík: Já už to neříkám, protože vím, že to nemáš rád... ale v nitru jsem pořád zůstal rebelem. 



Autor rozhovoru: Veronika Schmidtová - uveřejněno na i-music.cz