Začalo to jednoho podzimního sobotního odpoledne, tenkrát když Lukáš zapíjel svoje první dítě. Vlastně ne. Celé to sahá daleko dál, hluboko do děr a skulin v paměti, ale k tomu se dostanu později, bude lépe začít s tím, jak to začalo pro mě.
Lukášův syn se zapíjel za městem, na louce pod cvičákem. Pod velkou břízou trčely ze země dva sudy a okolo ve zválené trávě posedávali a polehávali hosté. Kolem se válely poloprázdné láhve s kořalkou, krabičky od cigaret a hustě rozsypané a rozšlapané brambůrky. Mezi tím pobíhal rozjařený Lukáš a každému doléval co se do něj vešlo.
"Mám syna, vole!" šťouchnul do mě bodře a lil mi chalupářskou slivovici do promáčklého kelímku.
"Menuje se Jan. Chlastej!" odskotačil opět o kus dál.
Pitka se vyvíjela podle obvyklého scénáře. Zapálil se oheň, zpívalo se, nebo spíš řvalo, několik nadšenců zmítáním naznačovalo tanec a vedle mě úplně opilý Benda soustředěně dul do ohryzané foukací harmoniky. Dopil jsem.
"Vem mi tam taky jedno!" zafoukal mi do ucha Benda a podal mi svou sklenici od okurek. Vyrazil jsem k pípě a několik dlouhých minut pak strávil rozprašováním a prskáním piva do sklenic. Někdo podal jointa, zřejmě ve snaze zkrátit mi čekání na plnou sklenici, ale výrazně tak jen prodloužil mou cestu zpátky k Bendovi. Nakonec jsem ho přece jen našel a sesunul se k němu do trávy.
"Já tě tak rád vidim," zařval Benda, zahodil harmoniku mezi tanečníky a vylil do sebe půl okurkové sklenice.
"kerej ty seš, hahá?!"
"Na." podal mi potom zapálenou startku a zazubil se od ucha k uchu. "Prima párty."
Vtom mi kdosi položil ruku na rameno a slyšel jsem jak se smíchem říká : "Ahoj To-má-šíí, posílám ti tři mongolské známky...odepiš, chachá..." Otočil jsem se a kolem mě se směrem k ohni prosmýkl vlasatý hubeňour v dlouhé košili a roztrhaných džínách, kterému se na krku houpal náhrdelník z psích zubů. Táhl za sebou vychrtlou holku a pořád se chechtal a volal: "Čáůů-" a "Ahoj To-má-šííí..."

Kysele jsem se zasmál a odpověděl něco v tom smyslu jako že: "No, to teda...jó...,haha...", asi tak jako když vás na ulici pozdraví člověk, jahož obličej vám vůbec nic neříká. Potom jsem se na chvíli zamyslel ve snaze nějak si to v hlavě utřídit. Ale nemohl jsem najít pevný bod.
Hubeňour mě vystřelil hodně daleko. Asi před dvaceti léty, když jsem chodil do základní školy, se z našeho města odstěhoval jeden spolužák. Nesl jsem to jako velkou nespravedlnost, ale nemohl jsem samozřejmě nic dělat. Tak jsme si začli alespoň psát, ale po nějakém čase to přestalo. V té době bylo mezi kluky našeho věku v módě sbírání známek, tak jsme si je v těch dopisech posílali. Jeho dopis začínal třeba: Ahoj Tomáši, posílám ti tři mongolské známky... ne, to jsem byl já, kdo psal... ksakru, nevím, ten kamarád se jmenoval jako já - Tomáš. Jenže tohle přece není on, přemýšlel jsem úporně, přece bych ho poznal. Krom toho je určitě mladší. Ale vždyť, teď si vzpomínám, neříkalo se, že umřel? Ale teď už opravdu nevím nic! Nic.
"Hele, já mám syna! Na zdraví!" přiřítil se k nám v tu chvíli Lukáš a poháněl mě i Bendu sklenicí k ohni a k tanci. Hubeňour se někam ztratil a my jsme přešli k ohni, k jeho pableskům na plných sklenicích a v očích tančících holek. Ještě než jsem stačil blíž prozkoumat dva z těch malých jiskřících záblesků, doprovodil mě ten jeden větší, svítící na studeném skle tam, kam jsem ten večer už dávno patřil.

Ráno jsem měl dost starostí sám se sebou. Kafe a gulášová polévka na Poště, cesta domů, sprcha a spánek. Na hubeňoura jsem si už nevzpomněl, až později v práci, když jsem si vybavoval zážitky z víkendu.
Ani potom jsem se ale nedobral vysvětlení. Tak kluk, který se tenkrát odstěhoval kamsi i se vzpomínkou na mongolské známky se mi přišel ukázat, ale nebyl to on. Obličej toho chlapíka mi něco říkal, ale tenhle kamarád Tomáš to nebyl. Chvilku jsem nad tím ještě hloubal, ale pak jsem to vypustil z hlavy s tím , že to třeba přece jen byl Tomáš, nebo že se to stalo jinak, anebo že je to vlastně jedno a věnoval jsem se jiným, záživnějším věcem.(Na které by třeba také mohla někdy přijít řeč.)
Jenomže pak se ten hajzlík ukázal znova. To mě podržte! Šel jsem z práce oklikou, protože jsem kus cesty doprovázel Lucii a když jsme minuly pizzérii, vykročil z ní hubeňour. Jak mě uviděl, rozzářil se, zamával rukama a zahlaholil: "Ahój To-má-šíí, tak ti posílám ty známky. Měj séé."
Pak se otočil a zmizel zpátky ve dveřích podniku.

"Co je todle za kluka?", ptám se rychle Lucie.
"Jakej?"
"Ten hubenej. Jak vylez z pizzérie."
"To jsem si ani nevšimla." odpověděla nevinně.
"Dyk stál kousek za náma!" podivil jsem se.
"Nevim. A co je jako zač?" začala se zajímat Lucie.
"No, já si ho asi... s někým pletu..." uzavřel jsem dost obecně, ale vrtalo mi to hlavou a tak jsem se s Lucií rozloučil, přesto že na mě upřela jeden nebo dva pohledy ze kterých se dalo vytušit, že bych možná nemusel tak pospíchat a obloukem jsem se vrátil do pizérie.

Ten záhadný chlapík už tam nebyl. Za to tam seděli Benda a Kamil a dávali mi hulákáním a mácháním rukama najevo, že u jejich stolu je pro mě volno.
"Čau. Ten týpek tady seděl s váma?", ptal jsem se hned.
"Kdo?" ptali se překvapeně.
"Ten vlasatej v košili, před chvílí jsem ho tu viděl."
"Ne, ten seděl někde vzadu. Ale už šel pryč." vzpomněl si Benda.
"Já sem nikoho neviděl, mě totiž nikdo a nic nezajímá. Sedni." řekl Kamil.
Poslechl jsem a pivo u mě přistálo dřív, než bych stačil co říct. Nechtěl jsem pít přes den. No,...
"Co má bejt s hochem, prachy ?" zeptal se Benda, když jsme se napili.
"Ne, to ne, odněkud ho znám, ale nevim odkud, zaboha si nemůžu vzpomenout..."
"Lemtej. Padá pěna." poznamenal k tomu Kamil.
"A prachy teda - máš?" podíval se Benda přivřenýma očima.
"No příde na to... stejně už asi pudu."
"A nemoh bys něco postrádat? Kamil má žízeň."
"Kamil má velkou žízeň." upřesnil Kamil.
"Kilo?"
"To sedí." poděkoval Benda mrknutím. Vsunul jsem na stůl stodvacet a vyšel směrem k domovu.
Za dva dny jsem šel přes autobusové nádraží a jen tak ze zvyku jsem nahlédl do právě odjíždějícího autobusu. Seděl tam. Koukal na mě skrz sklo a zuřivě gestikuloval. Pravou rukou kreslil do vzduchu obdélník a dělal kolem něj pohyb jako by naznačoval třepení a levou rukou ukazoval na prstech tři. Za chvíli zmizel i s autobusem v zatáčce.

S Lucií šlo všechno dobře. Teda zatím. Nehleděl jsem ovšem v čase tam, ani zpátky, takže "zatím" bylo prostě teď. Pak ať se uvidí. Ale zrovna byla sobota a my si s několika náhodile vybranými kumpány, vyrazili na techno party.
Když auto zastavilo před klubem, podal Ludvík dozadu zapálený joint. Bylo nás něl sice pět, ale Kais se ani nenamáhal otevřít dveře, takže jsme všichni natáhli maximum. Posíleni jsme zaklapli dveře auta a vstoupili do klubu, kde už byla zábava v plném proudu. Zabrali jsme místo kus za barem u zdi a ladili formu. Konopí naběhlo a nám začínalo být pomalu víc a víc veselo. Zvedl jsem se, mrknul na zbytek společnosti a už jsem se jako první prodíral do středu tančících.
DJ se nahoře na piedestalu hrbil dopředu a se soustředěným výrazem se kýval do rytmu. Hrál ještě celkem rovně, byl to taky teprve začátek a všechno se mělo ještě rozjet v průběhu večera. Vyběhli jsme do blikátek a UV lampiček, poctivě jsme sebou házeli a smítka na mém černém triku bílomodře svítila.
Když Ludvík začne s kouřením, neví kdy přestat, takže jsem prodělal ještě dva jointy. Pak jsem chvíli jen bezmocně seděl a pocucával gin s tonikem, který tou dobou už chutnal jako cokoliv jiného. Ani jsem si nevšiml, že se DJ-ové vyměnili, nakonec proč taky, když tu mě cosi přimělo podívat se na piedestálek a trhnul jsem sebou. Určitě to byl on - vychrtlec, rozčepýřená hlava, něco na šňůrce na krku. Zdálo se mi dokonce, že se na mě směje a jeho zuby ve tmě modře svítí.
"Hele, vidíš ho?" řval jsem Kaisovi do ucha.
"A koho? Jeho? No a co?" řval on do mého.
"To je von!"
"No. A kdo jako? He!" chechtá se Kais.
"Von leze za mnou... furt mele něco... že známky."
"Hehe. Hehe. Hehe!" Domluva už tou dobou byla nemožná. A to z obou stran.

Postavil jsem se a prodíral se bublavým zvukem, který se kolem mě valil. Připadalo mi, že je všechno husté, pomalé. Že se zvuk lepí jako hustá pasta na šaty a na kůži. Po očku jsem sledoval DJ mezi záblesky stroboskopu. Zdálo se mi, že se předklonil a mluvil do nějakého malého mikrofonku, nebo co. Zdálo se mi, že v rachotu a dunění slyším chraptivý a zkreslený hlas: "ZNÁ-Á-MKÍ. TY ZNÁ-MKÍÍ!"
To bublání se může samozřejmě podobat čemukoliv od porouchaného čerpadla až po nějaké zvuky džungle, ale já měl pocit, že slyším někoho, kdo musí mít nutně plnou pusu písku, volat: "AHÓ-ÓJ TÓ-MÁ-ŠÍÍ"
Švihnul jsem jednou rukou vztekle před sebe a vyšel rovnou ven, žádná řeč s ochrankou u vchodu. Stoupnul jsem si na parkovišti k zídce a čekal, nevím jak dlouho, až přijdou ostatní. Když přišli, řekl jsem, že mi je blbě, což byla pravda. Jelo se domů.

Z takových věcí se ovšem člověk většinou snadno vyspí a povedlo se to i tentokrát. Každý občas trochu blbne. Nevím, proč jsem se na toho troubu tak upnul těch pár posledních dní. Jedno je jistý, chlapík se nějak dostal k jednomu z dopisů napsaných dětskou rukou asi před dvaceti nebo kolika lety, přečetl si ho a spojil si správně osoby. Co ho k tomu vedlo a jak se dostal k dopisu, je věc další, třeba byli kamarádi s Tomášem v jeho novém působišti. Kde to vůbec... ani to už nevím. Je to ale celý blbost.
Zastavil jsem se s cigaretou pár centimetrů před ústy.
"Co máš?" zeptal se Benda.
"Nic. Počkej." řekl jsem a pozoroval postavu přecházející za oknem. Byl to určitě on. Zase. Vyběhl jsem ven. Nic. Proběhl jsem kus cesty, ale pak jsem si uvědomil, co dělám a vrátil jsem se jakoby nic ke stolu.
"Máš cvrka." řekl Benda a nedalo se poznat, jestli s otazníkem, nebo s tečkou.
"Dobrý."
Ale bylo to samo sebou divný.

Cesto domů jsem měl hlavu plnou divných myšlenek. Jako bych někomu něco provedl, někoho obelhal nebo někoho podrazil. Šel jsem koupit chleba a čínskou polévku a prodavačka se na mě podívala tak divně...
Ten týden jsem ho, mám dojem, viděl ještě v kině, ale utekl jsem pryč, ani nevím proč. Pak jsem ho možná viděl, jak jde do trafiky, ale nikdo mi to nepotvrdil. Potom mi někdo hodil do schránky prospekt s nabídkou poznávacích zájezdů do Mongolska a na silnici bylo napsáno křídou: AHOJ TOMASI.

Nechtělo se mi jít ani do hospody a Lucie odjela ten víkend k babičce na vesnic, tak jsem si koupil karton piv a sedl si k televizi. Jedno po druhém jsem je otvíral, pomalu upíjel, kouřil a tupě zíral před sebe na obrazovku přístroje.
Vzpomněl jsem si, bůhvíproč, na příhodu ze základní školy. Jednou jsme našli za hromadou uhlí vchod do prostoru mezi dvojitou zdí na úrovni celého přízemí. Lezlo se tam potmě, každý se musel přidržovat trubky, co byla u země po levé straně a druhou rukou šmátrat před sebe jestli tam náhodou něco není. Martin prý jednou na něco sáhnul. Taková blbost! Nic tam nebylo. Lezl jsem tam tenkrát já, Martin, Jirka a Jára... Tomáš tam nechtěl ani vstoupit, říkal, že tam jsou duchové a že je slyší. Cha! To jsme se mu nasmáli.

Tlusťoch se na mě podíval kukátkem a jeho oko vyplnilo celý otvůrek zakrytý sklíčkem. Vnímal jsem celý obrys jeho vodnatého těla i skrz zavřené dveře. Vyběhl jsem tedy rychle vpravo volnou chodbou, která vedla někam do zahrady. Když jsem se vymotal z toho bludiště, přeskočil jsem ten plůtek a zarýgloval ho kusem bužírky. Vykročil jsem rychle parkem. Mezi trnitými keři stáli dva muži s asijskými rysy. Jeden z nich se otočil a z druhé strany jeho těla se na mě dívala ta známá vychrtlá tvář s modrobíle svítícími zuby. Prskala hlínu a písek: "A-HOJ..."
Když jsem se probudil, pálily mě oči a hrozně mě bolelo za krkem. Bylo mi blbě.
"Mami, nevíš kde mám ty starý albumy?" slyšel jsem se jak říkám do telefonu.
"Ahoj. Jaký albumy? Co potřebuješ?"
"Ty albumy. Jak jsem dřív sbíral známky - jako dítě."
"No, jsou snad na půdě. Proč?"
"Přijdu si pro ně. Potřebuju tři mongolský známky."
"Tři známky... No a nic jinak nepotřebuješ?"
"Ne, díky. To je všechno."

Ach, odpusťte mi co jsem vám, já dávno už odpustil co kdo mě. A ty ber, a převez mě v klidnější vodu a když musíš, v přístav temný, ale přijď už a ber.

Procházím se večerem setmělou vesnicí a cítím mír. Nikde nikdo, jen psi v zahradách. Procházím po pěšinách lemovaných stromy tu a tam prosvětlenými lampou. Vidím černě lesklé plochy kaluží i tiše dýmající kupku staré trávy. Míjím haldu starých matrací a nepotřebných předmětů z prázdných domů - dýchají klidem a dávno prožitými příběhy. Kus od sochy Svatého Jana uhnu z cesty spěchajícímu střevlíkovi, běží kamsi šerem, tiše a bez hlesu. Je ticho, cítím mír a klid.

Stisknu v kapse známý klíč a vcházím do domu. Dopíjím vlažně chutnající čaj a ukládám se ke spánku. Vydechuji do polštáře ticho a zavírám oči s přáním klidných snů. Zítra ráno se probudím, budu se tlačit v ranním autobuse, vykonávat zbytečné úkony v práci, vyslechnu pár výtek a pár hloupých vtipů, přečtu si noviny, zhltnu oběd a podívám se na zprávy. A budu zas s mírem v prdeli.

Na četné dotazy, jak se vlastně seběhla ta pohnutá událost v televizním pořadu Politický duel, otiskujeme opis záznamu rozhovoru obou politiků - JuDr. Jasmína Bílého ze strany Národně - demokraticko - liberálně sociální a jeho nesmiřitelného politického rivala Mgr. Arnošta Ostředka z Demokraticko - demokratické národně spravedlivé strany, řízeného moderátorem Robertem Chvilkou. Dle očitých svědků se zúčastnění dostavili do televizního studia již snačně psychicky vyčerpáni politickým bojem, ovšem pevně rozhodnuti si svá stanoviska obhájit do posledního písmene. Tato odhodlanost a neumdlévající nekritická odpovědnost vůči voličům se podle odborníků mohla podepsat na stavu blížícím se psychickému vyšinutí a zapříčinila i dočasnou hospitalizaci obou politických soků...

Chvilka: Dobrý den, vážení diváci, vítám vás při sledování pořadu Politický duel.
Zde ve studiu proti sobě usednou JuDr. Jasmín Bílý - poslanec za stranu Národně demokraticko liberálně sociální a Mgr. Arnošt Ostředek z Demokraticko demokratické národně spravedlivé strany, takže bude na co se dívat. Pánové, dobrý den.

Bílý + Ostředek: Dobrý den

Chvilka: A začneme nejprve trochu zeširoka, jak se díváte na celkové politické klima v zemi?

Mgr. Ostředek: Domnívám se, že současná politická situace je poměrně stabilní a že společnost přijala demokratické principy za své do té míry, že respekt naší země v mezinárodním měřítku bude dále vzrůstat. Podle našich prognóz bychom se měli zařadit mezi přední světové demokratické státy nejpozději do konce.....teď to nemohu přečíst, no řekněme, že týdne...

Chvilka: To je velmi zásadní tvrzení, co si o tom myslíte vy, pane doktore?

JuDr. Bílý: No, nesdílel bych nekritické nadšení svého kolegy. Domníváme se, že jsou v našem státě oblasti ve kterých máme ještě poměrně velké rezervy, řekl bych, že představují takovou sociální bolavou patu naší křechké demokracie. Mohli bychom se tu pouštět do sáhodlouhých diskusí, třeba pouze jenom co se týče sféry ekonomické.....já nevím jestli to mám nějak na úvod specifikovat...?

Chvilka: Já Vás o to poprosím, abychom se dostali k těm konkrétním věcem.

JuDr. Bílý: Jistě, tak například problém valorizace maximální hodnoty peněžní jednotky, tato causa dle mého mínění uměle vyvolaná by se měla řešit s větším ohledem na veřejnost, neboť představuje velice citlivou otázku. Její negativní dopad by se nám jen těžko zmírňoval........

Mgr. Ostředek: Tady musím protestovat, neboť jsem se osobně podílel na práci tvůrčího týmu, který danou otázku zodpovědně a musím říci, že s velkou, tedy dle mého soudu, ovšem i dle mínění ostatních zůčastněných, profesionalitou, pečlivě zvážil a fundovaně, erudovaně a myslím si, že i poměrně promptně se k daném případu postavil a zasadil se o urychlené řešení problému.......

JuDr. Bílý: Domnívate se tedy, že stanovení maximální gramáže, litráže a služebně-informační jednotky bude krok, který pozitivně ovlivní sociální sféru!

Mgr. Ostředek: Jistě! Stanovíme strop teoretických nákladů za pevně stanovenou jednotku. To je demokratické!

JuDr. Bílý: Ale významně to připomene například poválečný lískový systém!

Mgr. Ostředek: Prosím vás, pouze člověk s politickým rozhledem nula, by mohl v tomto kroku hledat podkopávání principů demokratické ekonomie

JuDr. Bílý: Nepopíráte ale, že tato causa výrazně ovlivní trh!

Mgr. Ostředek: Já nevím, proč by se muselo........

JuDr. Bílý: A to trh tuzemský i sféru zahraničního obchodu!

Mgr. Ostředek: Já znovu opakuji..........

JuDr. Bílý: Zbavíme se možnosti zahraniční investic!

Chvilka: Diváky by možná zajímalo, jak to pocítí například sociálně slabší občané.

Mgr. Ostředek(pro sebe): To není fér...........

JuDr. Bílý: Ano, myslíte, že řadový občan s příjmy na spodní hranici průměru..........

Mgr. Ostředek(pro sebe): To není fér.

JuDr. Bílý: Bude tento krok hodnotit jako..........

Mgr. Ostředek(pro sebe): Všichni proti mně, co?! No dobrá, řekli jste si o to!

JuDr. Bílý: ...pozitivní vzhledem k sociální sféře?

Mgr. Ostředek: ...pozitivní vzhledem k sociální sféře?

JuDr. Bílý: Souhlasíte tedy se mnou?

Mgr. Ostředek: Souhlasíte tedy se mnou?

Chvilka: Pánové, nerozumím problému, mohli byste ho trochu zkonkretizovat?

Mgr. Ostředek: Pánové, nerozumím problému, mohli byste ho trochu zkonkretizovat?

Chvilka: Ale to už jsem řekl já!

Mgr. Ostředek: Ale to už jsem řekl já!

Chvilka: Žertujete? Na to není čas.

Mgr. Ostředek: Žertujete? Na to není čas.

Chvilka: Naléhavě vás vyzývám, ukázněte se a pokračujte v diskusi!

Mgr. Ostředek: Naléhavě vás vyzývám, ukázněte se a pokračujte v diskusi!

Chvilka: Zanechte pošetilostí, pane!

Mgr. Ostředek: Zanechte pošetilostí, pane!

Chvilka: Mlčte, vy..........!!!

Mgr. Ostředek: Mlčte, vy..........!!!

Chvilka: I D I O T E !!!

Mgr. Ostředek: I D I O T E !!!

Chvilka(hroutí se): Á Á Á

JuDr. Bílý: Ha! Ostředek - ten zákeřný, bezpáteřný padouch! Použil proti nám hru na opakovací hrnec! Chvilka je ztracen, ale já znám protihmat! Jsem hlupák!

Mgr. Ostředek(zmaten): Jsem hlupák!

JuDr. Bílý: Jsem nekulturní hovado!

Mgr. Ostředek: Jsem nekulturní hovado!

JuDr. Bílý: Nejsem demokrat! Jsem stará struktura!

Mgr. Ostředek(stále zoufalejší): Nejsem demokrat! Jsem stará struktura...

JuDr. Bílý: Demokraticko-demokratická národně spravedlivá strana je stranou bezpáteřných břídilů a politických impotentů!

Mgr. Ostředek: De... To nikdy neřeknu!!!

JuDr. Bílý: Hahá! Dostal jsem tě, ty špinavče. Použít proti mně Opakovací hrnec! Na mně si s ním nikdy nepřijdeš!

Mgr. Ostředek(zuřivostí bez sebe): Á Á Á !!! Tu máš, bastarde! Já ti ukážu politickou impotenci!

JuDr. Bílý: Chachachá! Jen pojď, zmetku, předvedu ti brífink!

Bílý + Ostředek: Á! Uá! Jau! Tu máš! Aú! Grrr! Uf! Ha!! Á Á Á !!! Já jsem opakovací hrnec! Au!

(zde bylo vysílání přerušeno.)

Ve městě se musí dávat bacha. Útočí spousta vlivů. Různejch věcí. Musí se dávat bacha, bránit se, ale to dá moc práce, je to námaha a člověka to nakonec stejně vysílí, takže může podlehnout i tak. Může mu například udělat díru do hlavy ňákej tlachal, vytlachá mu do mozku díry jak do ementálu, může ho vysát upír, může bejt chycenej divoženkou a ta ho třebas utancuje, že už se pořádně ani nepohne, anebo ho omámí, zatáhne ho k sobě domů a tam ho rozcupuje na kousky. Takovej člověk pak úplně ztratí vůli, ty nejsou zřídkavý, tyhle případy. Jsou tady i hejkalové, různý slídiči, takový lidi-psi a vsadim se taky, že můžeš potkat vlkodlaka, jak vypadá, nevim, ale že tu budou je jasný.

Je toho hodně. Musí se dávat bacha a krejt se, dělat že nic a spěchat domů a ukrejt se, chránit se navzájem s holkou, nebo s kámošema. Kdo je sám, je snadná kořist. Musíš bejt silnej, když chceš bejt sám a pořád se krejt. Najít doupě a bejt maskovanej.

Já sem tady nevyrost, proto mám jiný voči a uši. Tim bych mohl bejt prospěšnej, třeba můžu dělat zvěda, protože vidim jinačí věci. Moh bych, ale já se víc bojim. Bojim se vo to víc, že tušim, čeho všeho je možný se bát. Ale krejt se umim. Umim se udělat neviditelnym, když na to příde. Oči změním v kusy skla a z těla zbyde jenom tušení tepla a zápach živočicha, kterej tu někde prochází. Můžu bejt neviditelnej a většinou to dobře funguje, jako obrana proti hladovejm a lačnícím lidem, který zdivočeli a teď se chtěj pást na jinejch lidech. Já chodim do práce a vedu normální život. Neodpírám zlu, protože mám strach, tak se mu jenom vyhejbám.
Cestou domů z práce procházím, řeklo by se, psychologicky těžkou oblastí, je potřeba tam moc nevnímat, jsou tam divoký lidi, co chtěj akorát vysávat ty ostatní, tak musim projít bez povšimnutí a bez úhony až domů. Tak se odpojim a du. Mý tělo se samo přemisťuje prostorem - autobusem, metrem i pěšky. Du a můj duch dlí jinde, kdekoli je mu zrovna líp. Lidi mě nechávají projít, sami se možná odpojili, anebo mě nevidí. Vidí jen prázdný lusk člověka, neužitečnou věc.

Najednou mi ale zastoupí cestu špinavej hnusnej chlap, svoje vostrý a studený voči zabodne do mejch a hledá mě. Krytí neni nic platný. Cejtim jeho sto let nemytou ruku, jak se mi noří do srdce a chytá ho. Potřeboval bych ňáký drobný, nemáš? říká a říká toho ještě víc, ale já už nevnímám jeho slova, která stejně jen s námahou formuje v řeči lidí. Cítím jeho smrdutou, špinavou hnátu svírat mý srdce, který se chvěje strachem. Vidím jeho slova, jak mu vyletují z pusy jako roj červených mravenců, co se svištěním míjí mou hlavu. Vzduch páchne kyselinou a pachem jeho léta nemytejch zubů. Jsem zajatej a šahám do kapsy pro drobný a dávam mu celou hrst. Von je je bere a pak mě pouští ze svýho sevření a mizí. Už tam není. Teď von je neviditelnej, dostal mě a mý prachy a vzal si i víc, co moh, moje bezpečí a energii, kterou moh vysát. Von byl Zlo. Proto prohlídnul mý krytí. A já tam stojim, na ulici, a lidi mě náhle vidí, vráží do mě a diví se co je se mnou špatně.

A já najednou vim, že to byl démon a uštknul mě a že teď jeho jed koluje v mým srdci a že se musim zachránit jak to jde. Tak du a klopýtám do známý hospody, scházím po schodech dolů, do černý díry, do dobrý skrýše. Sedám si a zvedám ruku, víc dělat nemusim. Dostanu svý pití a sedim dál sám, nikdo si nepřisedne, protože jsem zajedovanej, poznamenanej, leží na mě stín a musím ho odehnat sám. Musím teď pryč, mezi přátelský duchy, kde medvěd pomocník vezme mou duši do pracek a odnese jí a složí do mechu, kde jí jeleni olížou hebkými jazyky a lišky a zajíci se o ni budou něžně třít a vyženou z ní jed zlého démona a ten tak pozbyde moci.

Chlap mi nese další kořalku a už se pátravě dívá, protože já už se vracím zpět od všech těch milých laní a hranostajů, ale moje oči se už zase mění v kusy skla, protože každá cesta něco stojí a tahle se podniká výhradně bez těla, tak jsem ho musel nechat tady, omámené jiným jedem. Teď se hloupě kývá zakleslé v židli, zatímco uzdravený duch do něj vstupuje. Jed který jsem použil, ale do zítřka vyprchá a já budu žít jakoby nic. Chlap teď bere mý peníze, který mu dávám za cestu a bere i mě, vyvádí mě z černý díry ven na světlo a dál už du sám, tam kde tuším domov. A du dál až tam, kde si otevřu jeho dveře, zřítím se k zemi a spím.

Když otevřu oči, jsem opravdu doma. Doma, kde cítím z kuchyně vůni kafe, kde moje zuby lačně drkotají o sklenici s vodou. Doma, kde ke mně Marie obrací hlavu a její oči jsou víc než vyčítavý. A já řikám, byl to démon, ženo, uštknul mě démon, rovnou do srdce a stahuju si z prsou triko. A ona pokleká, dívá se, bere mý poraněný srdce do rukou, chápe a rozumí.

Když scházím dolů Santoškou, jsem uvyklý potkávat mladého řezníka, který vychází ven před obchod kouřit. Bude asi náruživý kuřák, možná že se taky v práci zrovna nepřetrhne, nakonec proč vlastně - je brzo po ránu a jsme na Santošce. Proč ale o tom vlastně mluvím.

Ten chlapík je zajímavý, rozhodně to není nějaký prostřední, průměrný zjev. Vychází ven v kostkovaném saku a trochu zakrvácené pogumované zástěře a opírá se o lampu, takže člověk může sledovat jeho zvláštní profil. Velký, trochu neforemný nos, fotbalistický sestřih - zpředu na ježka, vzadu delší - a náušnici v levém uchu. Oči, které vždycky zachytí, co se kolem děje. Á, už zase procházím kolem... Vždyť on vypadá trochu jako Jirka Hanold. Ó, ne, myslím, že je spíš trochu jako Vašek Rohal. Kdo že? Václav Rohal ze 4.B, kde tomu je asi v propadlišti času konec. No, někde jistě, ale co mě to zas bere.

Znervózňuje mě ovšem, že už asi popáté za sebou scházím dolů Santoškou a mladík nikde. Že by přestal kouřit? Hm.. Teprve dnes mě napadlo podívat se blíž na jeho obchod. PRODEJNA BYLA UZAVŘENA, říká mi malá cedulka. Ach tak. Puzen náhlou lítostí, že tahle šedá ulice přišla o svou typickou figurku, zapaluji si cigaretu a opírám se pravým ramenem o lampu. Kde je asi Václavovi konec? Stojím a kouřím a lidé procházejí kolem a dívají se na mou zakrvácenou gumovou zástěru.

Kde jsi Václave?

Zašlápnu patou oharek a vracím se dovnitř do obchodu, kde to přívětivě voní uzeným bůčkem.

"...milí bratří, jistě chápete, co pro nás Hospodinova návštěva po tak dlouhé době znamená, takže sebou koukejte hodit a kdyby se náhodou objevili nějaké nesrovnalosti dejte je urychleně do pořádku. Amen.", končí svou řeč první zástupce Boha na zemi a otírá si hedvábným kapesníkem orosené čelo. Je to první návštěva Boha, za dobu co zastává úřad prvního muže církve, a tak je trochu nervozní. Ne ale tolik, aby nemohl s chladnou hlavou řídit průběh následujících operací.

Z celé Evropy se sjíždí brigádníci hodlající si pořádně vydělat jako výrobci hostií, odlévači svíček, nebo alespoň jako sezónní modlitbáři. Svatá stolice nakoupila množství nových moderních kopírovacích strojů(některé dokonce s možností barevného kopírování) a dlouho do noci se teď z mramorových sálů ozývá jejich vrčení. Tiskařské stroje chrlí nové a nové bible v různých světových jazycích v brožovaném i vázaném provedení. Konečně nastává dlouho očekávaná chvíle. Od úst k ústům běží zpráva, že Bůh už se objevil.

Ze všech stran zní oslavná hudba a varhaníci už za pedály svých registrů pošilhávají po termoskách s čajem a namazaných chlebech. Následuje uvítací projev svatého otce - úchvatná ukázka rétorického umění. Volí slova tak obratně a mísí ve své řeči dojetí, obdiv i radost nad Hospodinovým příchodem tak, že dav bratří hned zašumí obdivem, hned stojí v němém úžasu. Bůh jen mlčky potřásá stříbrnou kšticí a tváří se blahosklonně. Po oficialitách přichází ta nepříjemnější část setkání. Nikdo nepochybuje co je pravým důvodem Hospodinova příjezdu - kontrola a provedení revize činností a správy majetku svatou stolicí obhospodařovaného. ,,Rozdali jsme na 120 tun milodarů, vyrobili 0,5 milionu hostií, 680 000 svíček a získali pro církev 594 000 nových oveček."

Bůh nic neříká, jen pokyvuje vznešenou bílou bradou. ,,Kdepak, toho jen tak něco nedojme...", pomyslí si první zástupce Boha na Zemi a pokračuje: ,,...proběhlo 230 500 křtů, 890 000 pohřbů. Rozšířili jsme 28 tun letáků s nápisy JEŽÍŠ TĚ MILUJE a 24 tun s nápisy HOSPODIN JE MŮJ PASTÝŘ..." Koutkem oka kontroluje situaci. Bůh - tváří se bohorovně. ,,Rekonstruovali jsme 64 kostelů...", přidává zástupce ,,..39 klášterů, 12 kapliček a dvoje boží muka..." Bůh - žádná zvláštní reakce. Zástupce pohybem ruky přivolává arcibiskupa, který je zplnomocněncem pro záštitu víry pravé, an si odkašle a chraplavým hlasem spustí: ,,Bylo zabaveno 38 000 výtisků Satanské bible, úředně zakázáno dalších 42 kacířských knih, cenzurováno 1 270 televizních pořadů a 76 000 LP desek heavy metalových skupin staženo z oběhu..." Arcibiskup - starý harcovník a tajný organizátor nepokojů na koncertech skupin Venom a Motörhead - sleduje, jaký mají na Boha otce vliv jeho slova. Bůh kyne.

Lehce zmatený První zástupce Boha na zemi mezitím poodešel, aby přijal raport jednoho z biskupů. ,,Vaše Svatosti, mne a pár bratří napadlo, uspořádat slavnostní večeři spojenou s předáváním darů pro Hospodina. Víte, mysleli jsme, že když tu s námi nezůstává na Vánoce a vlastně ani na žádný ze svátků..., mohli bychom teď své dary... jaksi napřed..."
,,Cože?"
,,Totiž, mysleli jsme jen dát obdarování důstojnou formu..."
Oba svatí mužové se potí, Svatý Otec neví, jak si má přesně biskupova slova vykládat. Nejde o provokaci? Ne,určitě ne, zmíněný muž je poctivý a ve víře pevný služebník boží. Upřesňuje tedy situaci:
,,Myslel jsi, bratře, z upřímného srdce Hospodina obdarovat a zahrnout láskou, ale vyhnout se zdání vší vypočítavosti, ze které by možná zlé jazyky..."
,,Ano, ano, tak to bratří mysleli!", horlivě přikyvuje biskup a nachová barva jeho obličeje začíná pomalu zdravě karmínovatět.
,,Říkal jsi tedy svátek... či..."
,,Svátek, narozeniny, Vánoce, výročí..." přisvědčuje biskup.
,,Narozeniny, narozeniny..." brumlá si zamyšleně první muž církve. Po chvíli se vymrští, jenom letmo přejede jeho vlna zmatku a s nečekaně vážnou a velitelskou tváří přidušeně mluví směrem k biskupovi.
,,Ano, narozeniny - Bůh má dnes narozeniny." prohlásí s kamennou tváří a hledí přímo na biskupa. Ten zalapá po dechu a vytřeští oči.
,,Dnes... To není možné... Je to jisté?"
,,Ano!"
,,Proč se to neoznámilo předem, abychom se mohli připravit?"
,,Muselo se to držet v tajnosti. Kvůli veřejnosti! To je vám snad jasné!"
,,A...ano. Naprosto. V tom případě musíme podniknout všechny potřebné kroky. Uděláme vše, co bude v našich silách, abychom tu událost uctili důstojným způsobem. Mohu tedy vše oznámit bratřím?"
,,Jistě. Ale diskrétně!"
,,Amen."
,,Abtretten!"

Svatý stolec se tím okamžikem proměnil v bzučící úl. Místnosti a sály vždycky tak povznesené nad shon všedních dní lidí tam venku a vždycky naplněné velebným tichem byly najednou plné mnichů pobíhajících sem a tam s rukama plnýma předmětů a s očima plnýma zmatku a nervosity. Pod záminkou výroční soutěže o nejlepší sladkost byli shromážděni všichni pekaři a cukráři z města a veliký sloupový sál byl v mžiku přeměněn v obrovskou kuchyni, kde tito muži, bohatě zaplaceni za své umění i za svou mlčenlivost spojili své síly k výrobě obrovského dortu. A vůně skořice, vanilky a čokolády si už-už razí cestu stovky let starými sály, kde svádí vítězný boj s vůní kadidla, lakovaného dřeva, zapálených svíček, kožených měchů varhan i zatuchlým sklepním vzduchem krypt a míří dál a dál, kamsi vysoko, skrze vitrážová okna chrámů až docela nahoru k nebi.

Dort je hotov. Nejlepší cukráři a pekaři z města(kromě nepřítomného M.S., který je muslim) sedí na dlouhých lavicích zbroceni potem a zálibně si prohlíží své dílo - obrovský dort s výjevy ze života svatých a v marcipánu provedenými alegoriemi na téma desatera přikázání Božích. Kolem pobíhají bratří s ventilátory a vysoušeči vlasů a ochlazují ještě stále horký dort popřípadě i zpocené cukráře, když je některý z nich pohybem ruky přivolá. Tak tohle by bylo. Zbývá ještě vyklidit a slavnostně nazdobit sál s dortem, což se společnými silami zanedlouho podaří.

,,Kolik svíček?", ptá se bratr Jacob, který má celou záležitost na starosti.
,,Cože?"
,,Kolik svíček na dort? Potřeboval bych to vědět, abych mohl potřebné množství..."
,,Kolik svíček na dort pro Boha? Copak to lze říct? Cožpak to někdo ví?", přemýšlí ostatní bratří.
,,Zeptejme se snad přímo Svatého Otce. Ten to musí vědět.", rozhodují se rychle.
Ale Svatý Otec mlčí, chmuří se a přemýšlí. Nemůže stále najít uspokojivé řešení. Nakonec rozhodne:
,,Přineste všechny svíčky co najdete. Noste je a zapalujte, dokud sám Hospodin nedá pokyn nebo dokud nedojdou."
A jeho slovo je ve zdejších zdech zákonem. Jak řekl, tak se stane.

Kýžená chvíle konečně nastává. V čele slavnostně vyzdobeného sálu stojí Hospodin a s úsměvem si prohlíží obrovitý dort táhnoucí se napříč celým sálem, hromady dárků i církevní hodnostáře rozsvěcující jednu po druhé, ohromné množství svíček. Už-už se zdá, že Bůh promluví a pronese řeč ke shromážděným davům(alespoň ho k tomu první muž církve, Svatý otec - zástupce Boha na Zemi vybízel), pak se ale zamyslí a pousměje a jakoby chtěl shromážděným mužům církve splnit nějaké jejich dětinské přání, začne sfoukávat svíčky na dortu. Chvíli to vypadá, jakoby oficialita celé záležitosti ze všech spadla. Mniši tleskají(jeden mladý novic začal dokonce pískat, ale první muž církve ho zpražil pohledem) a radostně sledují jak svíčky jedna po druhé zhasínají. Bůh fouká a fouká. Svíček je opravdu moc. A bratr Jacob, který má celou záležitost na starosti nechává přinášet další a další, současně přitom aranžujíc mladé mnichy zpívající staré duchovní písně.

Sálem letí čpavý dým právě sfoukávaných svíček, který nejblíže stojícím dráždí oči až skoro k pláči, takže se zdá jakoby dojetím slzeli. Bůh - oslavenec - fouká a rudne. Někteří mniši se už těší, až zasednou k slavnostní tabuli, potažmo na rozdávání darů a vrhají nervosní pohledy ke dveřím, ze kterých co chvíli vyběhne někdo s náručí plnou svíček. Bůh fouká, rudne a náhle - Ó, HRŮZO! - s brunátným výrazem ve tváři padá ladným obloukem k zemi. Celé shromáždění se seběhne jako hejno mravenců k místu neštěstí. Zmatek je strašlivý. Probíhají oživovací pokusy, ze všech stran se ozývají zmatené povely, rady i podněty. Zdá se však, že veškerá námaha je marná...

Napětí stoupá a hrozí přerůst v hysterii. Potem zborcený první muž církve se pokouší uspořádat své myšlenky - zrušit církev? Zapálit chrámy, roztrhnout roucha, začernit si popelem tvář a prchnout do lesů? Podlehnout tomu, co cítí on i ostatní - zahájit konec světa? Bez jídla a vody vyhlížet apokalyptické jezdce a čekat na smrt hladem, žízní, kosou nebo mečem? Bůh je mrtev.

Nakonec přeci jen zvládne situaci a sálem zaburácí jeho hlas budící respekt: ,,Nikdo neopustí místnost!"

Stačilo jen několik vět, aby všichni pochopili vážnost situace. Co se stane, až se to doví ti venku? V horečném spěchu je vyhlášena volba nového Boha - za toho je jedněmi ústy prohlášen byvší první zástupce Boha na zemi - nám dobře známý Svatý Otec. Osvědčil svou pevnost a neochvějnost v těžké chvíli. Kdo jiný by unesl tu obrovskou tíhu zodpovědnosti? Tímto se ovšem nastolila otázka, kdo nahradí Svatého Otce v jeho pozemském úřadě? Po neúspěšném pokusu o tajné hlasování padá odpovědnost prvního rozhodnutí na samého Nejvyššího. Novopečený Hospodin chce něco říci, ale únava a psychické vyčerpání způsobí, že místo proslovu jen zalapá po dechu, trochu zavrávorá a levou rukou se opře o hruď nejbližšího mnicha. Zbytek shromáždění to ovšem považuje za nějaké slavnostní gesto, kterým se odhaluje nová hlava církve. Hospodin je ovšem nad podobné přehmaty povznesen a ani se nenamáhá to dementovat. Tak dostal bratr Theodor největší funkci svého života.

Na tuhle slavnostní chvíli všichni už dlouho čekali. První zástupce Boha na Zemi právě skončil svou řeč a otírá si kapesníkem zátylek a orosené čelo. Očekává první návštěvu Boha za dobu svého působení ve funkci nejvyšší a tak je trochu nervosní. Ne ale tolik, aby nemohl říci, že je na ni připraven. Bůh - vznešená postava velebné bílé brady a stříbrobílých vlasů vystupuje z bílé limuzíny a skromným gestem zdraví shromážděné. Potom šibalsky mrkne na ztrémovaného Svatého Otce a polohlasem řekne: ,,Doufám, že se mě nebudete snažit nějak podfouknout, víte přece, že všechno vím!" Oba se jen trošku usmějí, pak nasadí profesionální výraz a celý ceremoniál začíná.

Kryštof byl vyjímečně krásný exemplář hřiba žlutomasého, ovšem jeho tmavší a jaksi ušlechtilejší odrůdy, kterou p.Smotlacha nazývá sameťáček. Na označení babka býval dost háklivý. V lesní hierarchii by tedy nebyl nikterak vysoko, ovšem v jeho domácím prostředí byl houbou poměrně důležitou. Vedle jeho neduživých příbuzných - tedy opravdových babek, pýchavek, kuřátek, masáků, holubinek(s kterými se ovšem nikdo nebaví) a dalších póvlů skutečně tvořil jádro zdejší lepší společnosti. Ušlechtilejší houby se zde objevovaly málokdy a vždy šlo spíše o vyjímku potvrzující pravidlo. Ostatně Kryštof si o nich nemyslel nic dobrého a pro tvrdé slovo daleko nešel. Neměl rád křemenáče(kvůli jejich zálibě v březových hájích, jenž mu připadala snobská a zženštilá), příliš mu pod nos nešli ani kozáci(ti nafoukaní vyšlechtění panáci!), ale nejvíc ze všeho nenáviděl takzvané Pravé hřiby. Pokládal je za největší pokrytce z celého lesa. Patřil sice vzdáleně k jejich rodině, ale pohrdal jimi stejně tak jako oni ohrnovali nos nad jedinci jeho typu. Větší vážnosti mezi nimi používal dokonce i hořčák pro svou ušlechtilou stavbu těla. A toho Kryštof považoval za obyčejnou hnusnou nejedlou prašivou prašivku zbaběle se maskující jako jedlá houba, a v pravdě mu nemohl přijít na jméno.

Ostatně nebavil se příliš ani s vlastními příbuznými a sousedy.(O ostružinách, borůvkách a jiné lesní svoloči ani nemluvě.) Pohodlně si trůnil v mechu a čas trávil filozofováním a čekáním na svého houbaře. Místo si našel hezké, v povlovném svahu kde zdravá lesní tráva přecházela v malý mechový koberec, od severu zaštítěn asi tři čtvrti metru vzdáleným vzrostlým smrkem a částečně chráněn čerstvě zlomenou smrkovou větví, pro kterou nebyl ze stráňky nad ním téměř vidět. Ranní mlha toho dne nebyla ještě úplně rozptýlena, když ucítil otřesy v půdě a zdálky k němu doléhal praskot zlámaných větviček a občasné zafunění.

"Co se to sem žene za mamuta?" pomyslel si Kryštof, vdechl svěží lesní vzduch a hrdě a stoicky vyčkával další chod událostí. Pan docent Mirko Boháček, čerstvě přišedší na svoji chalupu zde při okraji vesnice, se prodíral podrostem vláčeje za sebou Pavlínku, referentku z kanceláře pro regionální investice, spolupracovnici ze stejného ekonomického ústavu na kterou chtěl tímto zemitě romantickým výletem učinit patřičný dojem. Konečně se mu podařilo přemluvit Pavlínku ku společnému výletu na chalupu a maje na mysli celkový časový objem jejich společného zde, chtěl si vlastivědné vycházky a primitivně pudové lovecko-sběratelské pochůzky odbýt již brzy zrána, aby pak mohl věnovat odpoledne kratochvílím příjemnějším, než je courání vlhkým lesem. Nicméně cítil, že je třeba ke své ostentativně najevo dávané intelektuální převaze přičíst i tituly horského vůdce, stopaře a znalce hub, aby pak, pokud to bude jen trochu možné, mohl v podvečer na svá hrdá prsa připnout konečný metál erotického KING-KONGA, rozpáleného sexuálního parního stroje a Johnnyho Weissmüllera.

Nic netušící budoucí King-Kongova oběť cupitala v ještě před chvílí krémově béžových botkách za docentem. Vždy, když se velký ekonom vrhl k zemi, aby si stržen primitivní sběratelskou vášní zašpinil kolena kalhot, přiběhla i ona, aby vyslechla pokračování přednášky o houbách, prošpikované rádoby šibalskými dvojsmyslnými poznámkami a uložila napůl sežranou holubinku nebo proplesnivělou babku do silonové tašky s nápisem TRIATLON. "Podívej Pavlínko, to je nádhera! Jako z toho kalendáře německých barvotisků z dvacátých let!" funěl docent Mirko Boháček zblízka přímo na Kryštofa. "Co to meleš, ty ksichte, já jsem pravá česká houba! Jau, kreténe, nevíš jak to máš sbírat?! Bacha na to podhoubí!" řičel brunátný Kryštof, už ve chvíli kdy putoval vzduchem od pana docenta k Pavlínce a dál do silonových hlubin tašky TRIATLON.

"To je hříbek?"
"Nikoli Pavlínko, to je babka. Vidíš, ještě chvíli a budeme mít půl tašky plné." zálibně se usmívá docent Boháček.
"Ale mně už je zima..." pípne nesměle Pavlínka.
"Dobře, dobře, však už...pomalu půjdeme domů." uzavřel docent a očima zběsile šmejdil po zemi v naději, že přeci jen tu polovinu tašky zaplní.
"Kdo je u tebe babka, ty dědku!" volal rozčilený Kryštof, kamsi vzhůru komínem TRIATLONU.
"Nejdřív se nauč znát houby, ty nádhero a pak tady hamtej po lese. Do prdele, proč zrovna já musím padnout na pražáka?! Dyk ten člověk nemá ani kudlu!"

Teď teprve Kryštof zjistil v jaké společnosti se to vlastně nachází. Dvě promáčené babky, staré a dosti povadlé, skupina mladých potřeštěných pýchavek, několik holubinek(se kterými se ovšem nikdo nebavil) a jedna bedla, kdysi možná elegantní a sexy, ale dnes už dosti senilní a dřevitá. "Sakra!" ulevil si Kryštof, vida tu sešlost. "Kdyby si na nás to prase vzalo aspoň košík! To je úroveň......." brblal dál nehodlaje se s nikým bavit. Ostatně ani nikdo jiný se patrně nehodlal bavit s ním, pýchavky si špitaly mezi sebou svoje ztřeštěnosti a hihňaly se jako bláznivé. Ostatní mlčeli a holubinkám bylo jasné, že se s nimi stejně nikdo bavit nebude. Jen Kryštof nepřestával klít.

"Tohle, že má bejt to naplnění osudu, ta slavná poslední cesta z lesa?! Dyk ani nic nevidím! Sakra, eště že příští rok vyrostu znova!" pěnil Kryštof, natřásaje se cestou k chalupě. "Kéž by ses tak po mně... Ne, na mě si nepochutnáš, ty grázle. Já se ti zapařím. Hej nádhery," oslovil nepříliš konkrétně ostatní houby, "koukejte se trochu zapařit. Ať si ten prďola pamatuje, že houba patří do košíku." A sám se snažil o zapaření seč mu síly stačily, brunátněl a funěl až se mu motal klobouk. Po chvíli se rozhlédl kol dokola, ale nikdo na jeho výzvu příliš nereflektoval. Babky byly opravdu už dost apatické, pýchavky chvilku pařit zkoušely, ale brzy je to přestalo bavit a bedla s největší pravděpodobností už neměla co vypařit. S velikou a špatně zastíranou nechutí se tedy Kryštof obrátil k holubinkám.

"Neokouněj a pař!"
"Trhni si nohou, teď na poslední cestě už jsme si všichni rovni." odsekla mu celkem čerstvá zelená holubinka.
Kryštof se po té drzosti bezmála nezmohl na slovo.
"Pařte, vy...prašivky!", hlesl. To ovšem holubinky namíchlo ku spravedlivému hněvu.
"Nasaď si pořádně klobouk, ty choroši!"
"Trhni si, klikvo!"
"Malino!Nedohube!Hnojníku!"

V TRIATLONU zavládla atmosféra v pravdě hustá. Kryštof se ani nepokoušel urážky holubinek oplácet. Uzavřel se do sebe a zahořkl. Doufal, že svou hořkostí alespoň zkazí docentu Boháčkovi smaženici, neboť mu bylo jasné, že v této společnosti a v majetku tohoto lesního kořistníka se sušení těžko dočká. Ovšem jeho víra v koloběh životů mu umožňovala hledět do budoucnosti se stoickým klidem a dokonce se škodolibě usmívat nad představou holubinek z nichž se vytrácí barva při spatření ostrého nože, cibulky a rozpálené pánve. Jeho hrůzné rekvizity odchodu ze světa překvapit nemohou. Ovšem pevně doufal, že jeho převozníkem do houbové Vallhaly bude některý z vesnických houbařů, chlápek v promaštěném klobouku, gumáku a holínkách, s holí a velkým proutěným košíkem vyloženým čerstvým smrčím. Věřil, že se po pečlivém ošetření stane součástí nějakého delikatesního jídla, ať už omáčky nebo nějaké zapékané dobroty nebo dokonce, že bude sušený odpočívat kdesi v pětilitrové lahvi a o vánocích spatří zlaté prasátko jako houbový Kuba.

Docent Mirko Boháček ovšem představoval ten nejnedůstojnější odchod ze světa jaký si Kryštof dovedl představit, snad krom shnití nebo rozšlápnutí. Představoval nyní hromosvod všech negativních pocitů, které Kryštofem vládly. Doufal, že všechny aktivity, které dosud podnikl způsobí, alespoň lehkou nevolnost docentovu, a když bude mít ještě alespoň trochu síly, plánoval si balancovat v pánvi na kouscích cibule nebo jiných houbách, aby se nepropekl dokonale a v žaludku tížil. Ovšem kdo ví jaké to v pánvi bude...

Pan docent Mirko Boháček, v patách s promočenou a kýchající Pavlínkou třímající v ruce zplihlý sáček TRIATLON s namíchnutým Kryštofem, se pomalu blížil k místu, kde les pomalu a bez varování přecházel ve vesnici. Už byli zhruba deset metrů od konce souvislého lesního prostoru, když se náhle docent jako meteor zřítil kamsi mezi mech, chvojí a starý plesnivý kořen.

"Pavlínko, já to věděl, hříbek, konečně!" vyrážel nesouvisle a oči mu zářily jako u příslibu budoucích slastí večera.
"No já nevím, pane docente," měřila si Pavlínka přísným pohledem malou houbičku s našedlým kloboukem. "zdá se vám tohle jako hříbek?"
"Ale prosím tě, Pavlínko, přivoň si jak krásně voní, he?" nenechá si kazit radost docent Boháček.
"No já nevím, pane docente..." ozvala se opět jeho nedůvěřivá společnice.
"Tak se podívej. No tak, ochutnej. Krásná zdravá chuť." hryže do houby a nabízí též Pavlínce.
"Ne děkuji. Já vám věřím." ustoupí moudřeji Pavlínka a pustí houbu zlehka do tašky.
"To bude smaženice!" táhne Pavlínku za ruku docent, ale pak si uvědomí, že sběr lesních plodů měl původně být pouhou předehrou k věcem daleko živočišnějším, přitiskne se k Pavlínce a potlumeným hlasem vypráví: "...kupříkladu, když já zapálím v krbu, v té místnosti se jaksi vytvoří taková atmosféra, takové jakoby teplo, jestli mi rozumíte a člověku by se hned chtělo, abych tak řekl..."

"Do hajzlu, co je zas tohle?"
Rána do klobouku vyrušila Kryštofa z jeho nejčernějších myšlenek a těsně vedle něj se svalila podivná pomenší houba s nohou ještě černou od hlíny.
"To jsou pořádky, myslel jsem, že už jsme z lesa venku a ten ksicht eště sbírá. Co vy jste zač?" zeptal se na půl huby Kryštof.
"Nejste zrovna zdvořilý, milý pane." odvětila nová houba a zatvářila se dost otráveně.
"No, no, mám vám tu snad líbat nohu, milostivá? Já jsem Kryštof Sameťák."
"Markéta Závojenka." odvětila houba.
"Závojenka? Neznám. Ostatně ani od pohledu mi nejste moc povědomá, budete asi nějaká prašivka." odtušil Kryštof.
"No dovolte, sprosťáku! Ostatně myslím, že tu nemám co dělat, neboť..."
"Milá dámo," přerušil ji drsně Kryštof, "tady nemáme co dělat nikdo, snad vyjma těch idiotů holubinek, aby je slimák!"
"Plesnivko! Hnilobo! Lysohlávko!" ozvaly se kdesi s hloubi silonových prostor holubinky.
"Jestli jste si ráčila všimnout toho odporného tlusťocha a jeho, podle mého mínění dosti holubinkoidní..."
"Smraďochu! Červavko! Šťovíku!"
"...společnice, je vám asi jasné jaký nedůstojný konec nás čeká. Ostatně už tím asi nemůžeme nic podstatného udělat. Takže být vámi, připojil bych se ke mně a trochu to tady ve jménu břichabolu zapařil." uzavřel Kryštof vůdcovsky, avšak dosti zatrpkle.
"Vy mi nerozumíte! Já totiž nejsem..." pokoušela se cosi objasňovat Markétka.
"Podívejte se, milostivá, co jste a nejste, si povíme na pánvi. A teď mě nechte na pokoji, chci si ještě chvíli v klidu přemýšlet." uzavřel rázně dialog Kryštof a opět se ponořil do rozjímání.

Pan docent Mirko Boháček právě podpaloval v krbu. Promrzlá a zuby drkotající Pavlínka zatím ze sebe strhávala za pestrobarevným paravánem s lidovými motivy promočený oděv. A potom si pouze ve spodním prádle a omotaná teplou vlněnou dekou, přitáhla starožitnou židli s vínovým polstrováním co nejblíže krbu a zimomřivě zírala do plamenů. Panu docentovi se oheň právě řádně rozhořel a tak vstal a mezi sušícími se Pavlínčinými svršky zálibně pohlédl na jejich bývalou nositelku. Jeho uslzeným a sazemi začerněným obličejem projel jakýsi až animální záchvěv. Položil své umouněné ruce na Pavlínčina nahá ramínka a přiblížil svou brunátnou tvář k Pavlínčinu něžnému oušku.

"Pavlínko, je na vás Božský pohled", zavrčel vilně.
"Ale pane docente..." chabě se ozvala dívka.
"Říkej mi Mirko."
"Mirko..."

Kryštof věděl, že nejhorší součástí odchodu je čekání na proceduru, proto ho ani neudivilo, že po té co je docent Boháček vyklopil z TRIATLONU na dřevěný vál v blízkosti plynového sporáku, zavládla v jejich společenství panika. Nižší houby, jako kdysi rozpustilé pýchavky(pýcha předchází pád! Cha, cha!) a holubinky (ty držky!), začínaly hysterčit. Starší houby jen něco nevrle brumlaly a posledně přišlá houba Markéta se tvářila uraženě a jedovatě na Kryštofa zahlížela.

"Seňora, co je s vámi, nevěříte snad v houby život věčný?" ozval se spíše mechanicky než ze zájmu Kryštof.
"S vámi se nikdo nebaví, vy hulváte. Kdybyste věděl ke komu jste se tak neurvale choval, přešla by vás chuť na uštěpačnosti." odsekla Markétka.
"No, no, ve své poslední hodince opravdu nechci slyšet nic o ušlechtilosti původu. Netušil jsem, že jste taková netýkavka, madam." zabručel Kryštof.
"Měl byste se stydět, vy necito! Milé slovo jsem od vás neslyšela, chtěl byste pořád jenom komandovat. A to už je konec za dveřmi..." odvětila rozhořčeně Markétka.
"Máte pravdu, konec je za dveřmi." zvolal Kryštof hlasem velikým.
"Kéž bychom se tomu buldokovi v žaludku obrátili. Kéž by alespoň kvůli nám špatně spal!"
"To je ale spíš v mojí než ve vaší moci..." špitla pološeptem Markétka se skrytou nadějí v hlase.
"Prosím vás, přišla jste o dost později než já a pokud si vzpomínám o žádné zapaření jste se ani nepokoušela. A konečně, co vás tak poslouchám, příliš zahořklou se taky být nesnažíte!" stručně shrnul své dojmy Kryštof.
"Ach, jak jste omezený..." zklamaně vzdychla Markétka a odmlčela se.

Pan docent Mirko Boháček vešel do kuchyně asi o půl metru větší s rozzářenýma očima a asi šesti nedopnutými knoflíčky u krku. Postavil pánev na sporák, rozkrájel cibuli a pak už jeho velký nůž začal tančit po houbách na dřevěném válu a měnit jejich ušlechtilé tvary v amorfní změť. Když už cibulka chvíli vesele poprskávala po pánvi, přihodil houby a sáhl do lednice pro vajíčka. Chvíli míchal, přidal vajíčka, opět míchal, pak stáhl plamen a vyndal dva talíře, vkusně krášlené lidovým motivem. Oba naložil porcí kouřící smaženice(sobě víc) a spolu s čerstvě nakrájeným bílým chlebem odnášel do vedlejší místnosti ke krbu.

"Pavlínko, nese se dobrotka." volal už od dveří laškovně a vrhal cukrkandlovými pohledy po Pavlínce, teď už zase sedící ve vínově polstrované židli a obalené dekami a kožešinou jakési dravé zvěře(možná to mohla být i ovce).
"Ne, děkuji Mirko, nemám teď chuť. Ohřeju si to později, ano?" mžourala unaveně dívka.
"Jak myslíš. Já mám po tom vždycky hlad." přiznal se pan docent a s chutí se pustil do jídla.
Pavlínka se odvrátila a ospalýma očima zírala do plamenů krbu.

Když se vzduchem mihl nůž a objevil se pach cibule, v houbách by se vody nedořezal. Zpopelavěly, přestaly remcat a Markétka se přitiskla blíže ke Kryštofovi.
"Už?" špitla tiše.
"Už." hlesl Kryštof, docela zapomínaje na jejich předešlé neshody.
"Myslíte, že to bolí?"
"Na tom už nezáléží."
"Víte, kdybychom na sebe měli třeba víc času, víte, mohli bychom třeba..." koktala bledá Markétka.
"Už je pozdě milostivá, omlouvám se, že jsem nebyl trochu víc milý, ale mám už takovou povahu. Pokud tomu bude osud chtít, třeba se ještě potkáme. Možná už v příští sezóně." drtil mezi zuby Kryštof, sám překvapen pohnutím, které pociťoval. Celá ta situace s jejich trapným převozníkem, ten smutek z bezduché společnosti se kterou odchází a nakonec i z lítosti nad tou docela milou hubkou(i když přece věděl, že ani ona neodchází navždy), na něj dolehl a tížil ho.
"Kryštofe?" to byla Markétka
"Ano." ozval se
"Ještě vám musím něco říct, víte já jsem... Já nejsem..." Nůž dopadl.

Kryštof se snažil co nejdéle si udržet vlastní vědomí. Měl pocit jakoby se měnil v mračno a vítr ho rozfoukával s jeho myšlenkami do stran. Byl to nejhorší pocit z celé procedury. Nemohl dělat nic, když ležel ve směsi na dřevěném válu a z posledních sil lapal svoje vlastní myšlenky. Už cítil jak jím proniká trapná hysterie pýchavek, dřevitá odevzdanost staré bedly, ba dokonce i ta zhovadilost holubinek, když tu ucítil cosi velmi podezřelého. Nějakou křeč, jakýsi osten moci. Zdálo se, jakoby mu narůstaly jedové kobří zuby a cítil se mocen štířího bodnutí. Z posledních sil už polykaje vroucí olej, se snažil uvědomit si, co mu dalo tu sršání sílu, tu divokost co trvá i po smrti. Cítil nenávist, nenávist k člověku, který ho uvrhl v tento ponižující konec, ale cítil ještě něco, něco co by nehledal ani v tuto chvíli, ani ve svém dosavadním životě. Přemáhaje pocit marnosti, zařval do směsi: "MARKÉTKO!" a křičel tak dlouho dokud ho vajíčko neoddělilo od posledních záblesků vědomí.

Pan docent Mirko Boháček promodralý ve tváři a vypoulených očí právě zvracel do hloubi suchého záchoda a cosi třísnilo i jeho spodní prádlo. Malátnou rukou přitom ukazoval kamsi ke kuchyni, ve které stála pánev s menším dílem nedojedené smaženice. Pavlínka hystericky ječela a nemotornými prudkými pohyby si oblékala kusy šatstva, aby mohla vzápětí vyběhnout do lehkého srpnového mžení a běžet večerem v co chvíli se vyzouvajících, kdysi krémově béžových botkách půl kilometru k budově lesní správy a odtud zatelefonovat pro sanitku.

Kdyby byl Kryštof ještě při vědomí, jistě by se z hloubi vesnické latríny vysmíval panu docentovi škodolibě do obličeje a v duchu by už skládal věty, plné obdivu, uznání a náklonosti, které by si, i tady v zátiší z výkalů, tučných masařek a chlórového vápna, přála Markétka slyšet.

Mám vize. Když sním něco špatného, například zkaženou rybu nebo vejce, mám vize. Probudím se v noci a vidím rozličná vidění. Musím asi trpět abych viděl, proto když sním zkažený salám, probudím se uprostřed noci, je mi špatně, trpím a mám vize. Někdy mám vidění i za dne, ale ne často. Musím trpět, trápit se, jíst zkažené věci a to dělám nerad.

Jenže je noc, jsem vzhůru, je mi trochu špatně, trpím a mám vizi. Vidím starého muže, už přes šedesát, sedícího v houpacím křesle, přes kolena přehozenu kostkovanou deku. Kdesi kus za ním bublá v konvici voda, zřejmě už delší dobu. Mužův zrak je upřen směrem k oknu, za kterým tuším špinavou tovární čtvrť. Hledí nehybně stále týmž směrem. Má vizi. Snad také snědl něco zkaženého, nevím. Vidí mladou ženu s rozpuštěnými vlasy a se špínou za nehty jak zvolna kráčí podél trati. Je horko, nad kolejemi se vlní vzduch a pach dehtu soupá vzhůru náspem. Žena se náhle prudce zastaví, opře se rukama o zídku porostlou travou a zahledí se trochu nepřítomně do dáli. Má vizi. Vidí asi třicetiletého muže, který řeže polystyrenové desky rozžhaveným drátem. Má špinavou pracovní zástěru a potí se. Co snědl a jestli to nebylo zkažené, nevím, nevidím. Má respirátor. Náhle se jaksi uvolní, vypne přístroj, který žhaví odporový drát, vztáhne ruku aby si stáhl respirátor, ale zůstane tak. Stojí s rukou na ochranné masce mezi úlomky polystyrenu, kterými je dílna poseta a hledí někam směrem k zemi. Také on má vidění. Ale on musí jistě vidět něco důležitého, protože já dál už nevidím nic.

Daniel Kýhos už od mládí toužil vynikat v něčem originálním. Odlišit se od ostatních, aby jeho osobnost zazářila uprostřed širého davu světlem výlučnosti. Ale základní školství nepřeje originalit. Soužití dětí nese se ve znamení pořadových čísel, krojů, dohánění, opisování a opičení. Zprvu si myslel, že vynikne dobrým prospěchem, ale poznal, že dobré známky jsou jako jediný cíl příliš fádní. Začal tedy postupně sbírat obaly od žvýkaček, známky, odznaky, céčka, fotografie herců, samolepky, krabičky od cigaret, obrázky aut, později(tajně) nahých žen, ale přestože měl zvláštní talent obstarat si do sbírky vždy alespoň několik zvlášť unikátních exemplářů, byl vždy jen jeden z kruhu sběratelů. Jakoby všichni ostatní neměli nic jiného na práci než dokazovat mu, že dovedou totéž co on! Když se mohl pochlubit nádherným řetězem perleťových céček, chrastila jimi zaručeně i celá třída.

Později se sice snažil všem vysvětlit, že vlastně on byl hybatelem událostí, tou střelkou kompasu, která udává směr momentálního zájmu, ale nikoho o tom zcela nepřesvědčil. "Vzpomínáš si, přece, že já jsem první vystoupil z pionýra. To si musíš pamatovat!" říkal. Ale nikdo si to nepamatoval, neboť si tenkrát ještě neuvědomoval výlučnost osobnosti Daniela Kýhose. Na gymnáziu se to zprvu zdálo lepší, ale čas ukázal, že ani tam to není to pravé. Všichni jakoby zešíleli hladem po sebeprosazování, po originalitě. "Ale to je přece můj nápad," říkal si Daniel, "proč mi ho berou, ať si jsou šedí. Nejsou já!" Alkohol, kouření, dívky, heavy metal, dlouhé vlasy, krátké vlasy, náušnice, kožené bundy, walkman, počítač, večírky, dekadentní literatura, černý oděv a jízda na černo. Všichni všechno spolu, jako stádo. "Jenomže jsem to byl já, kdo první..." říkal si Daniel Kýhos. Žádná pomoc. Ať se hnul kam se hnul, všude se mu někdo podobal. Únavná a frustrující léta.

Daniel Kýhos toužil přijít s něčím úplně novým. S něčím o čem dosud nikdo ani netuší, že by to mohlo existovat. S něčím jako je například sport, věda, spánek, teologie, gravitace, světlo nebo lenošení. Musí přece ještě něco zbývat, nemůže už být na světě všechno! Daniel to objeví, vynikne v tom a stane se toho rázem hlavní představitelem. Daniel Kýhos - nejvýznamnější představitel ......... čeho? Kýhařství, vzuku, tipi - tipi, harzafologie, ž3, Sopaga? Proč ne, může se to nazývat třeba Sopago, teď už jen naplnit název obsahem.

Daniel Kýhos se dal do pátrání po smyslu a významu Sopaga, nevěděl však odkud začít. Klíč se může ukrývat kdekoli vše je tak odporně konkrétní a probádané. Pro svou další životní dráhu se rozhodoval mezi studiem náboženství, umění, politologií a filosofií neboť se domníval, že zde jsou samotné předměty studia tak nejasně definované, že by se někde mezi nimi Sopago mohlo ukrývat. Nakonec zvolil výtvarnou akademii spolu s externím studiem politologie, k čemuž si na krátký čas ještě přidal kurs pro řízení motorových vozidel, němčinu, judo a dárcovství krve. Po Sopagu však nikde ani stopy. Získat a udržet si pocit výlučnosti a originality se mu teď obzvlášť těžko dařilo. Zvláště na výtvarné akademii nekonformita doslova prýštila ze všech koutů. Mohl tři měsíce tesat z kamene odvážné avantgardní dílo, pak ho v jedné chvíli roztlouci kladivem, pomočit a vyválet se v něm a nic. Mohl malovat nohou, ústy, hýžděmi, řasami namočenými v barvě, štětcem přivázaným na penis, mohl barvu na plátno rozprašovat pšoukáním a nic. Vysloužil si tu a tam pokývání hlavou, dobrou radou(Ve dvaceti jsem se také věnoval expresivnímu umění, hm, hm.), ale byl opět pouze jedním z mnoha. Studium politologie ho uspokojovalo ještě méně. Ať si vymyslel sebezvrhlejší politickou tezi nebo ideu, někde na této planetě už byla dávno prakticky uskutečňována. Žádné zadostiučinění.

V té době došlo v jeho myšlení k zásadnímu bodu. Zhrzen marným hledáním významu pro Sopago rozhodl se naplno věnovat umění. Ovšem nikoli nějakému uměleckému příštipkaření - abstraktní malbě, literatuře nebo hře na lesní roh. Rozhodl se vytvořit maximální umělecký útvar, Live - art. Od této chvíle učinil svůj život uměním. Od této chvíle on, Daniel Kýhos, stává se otcem a prvním průkopníkem Live - artu. Stává se zároveň štětcem, barvou, plátnem, světlem, výstavní síní, rámem a na dlouhou dobu i jediným divákem, neboť se rozhodl, že objev Live - artu zamlčí veřejnosti až do doby, kdy bude mít dostatečné množství dokumentace, aby mohl světu dokázat své prvenství svou výlučnost.
"Já vás znám, hadi! Upíři, jen by se živili na mém talentu. Stejně jsem tenkrát z pionýra vystoupil první!" mumlal zlostně Daniel Kýhos, když završoval své studium na Akademii a součastně zahajoval první období(v dokumentaci příznačně nazvané "První období") Live - artu, neboť se rozhodl, že bude jako správný hledající umělec tvořit v obdobích.

Jako umělecký rozjezd zvolil vysedávání po barech a restauracích hlavního města a konzumaci alkoholu, kávy a tabáku, dokud nedosáhne váhy 60 kilogramů a vzhledu uschlého klacku, který nosil stále při sobě. Přičemž toto období bude psaný text číst pouze pomocí zrcadla, první den v měsíci si vždy na celý den nasadí klaunský nos a zdravit bude pouze slovy "Hyjó, hyjó."
Přestože byl díky dědictví finančně zaopatřen, nepodařilo se mu cíle první etapy jeho uměleckého experimentu dosáhnout z důvodů kolapsu organismu při selhání žaludku. Všiml si také většího množství lidí, kteří se chovali téměř identicky jako on, někteří dokonce už vzhledem jeho uschlé dřevo předčili." Jistě mě sledují. Nemohou ale stejně vypozorovat podstatu mojí myšlenky. Raději však vkročím do druhé etapy." říkal si při odchodu z nemocnice. Rozhodl se chovat úplně jakoby nic, dokonce si našel práci v Úřadu pro patenty a vynálezy, ale po práci se tajně začal věnovat činnostem všeobecně negativním, později pak samotné zločinosti. Plivání po chodnících, vandalismus, hulvátství, samohana, týrání zvířat, drobné krádeže - to je stručný výčet činností Daniela Kýhose z těch let, který vyvrcholil několika loupežemi, zcizením patentů, pokusem o znásilnění a obchodování s drogami. V tomto období se Daniel Kýhos přišel také na pěkné peníze, které ještě rozmnožil obchodem na burze. Plánované mediální zviditelnění Live - artu však odložil, zvláště po trapně zveličené aféře kolem jeho poslední loupeže(ačkoliv pokladník byl zraněn pouze lehce), na pozdější dobu. S trochou nevole, ale s radostí, že nebyl odhalen, ukončil druhé období Live - artu.

Krátké tříměsíční mezidobí(v dokumentaci Mezidobí I) strávil v jižním Španělsku, předstíraje, že je litevský malíř stižený neurastenií. Odmítl dvě nabídky k sňatku a prodal pět obrazů signovaných Bruno Laima. Po návratu domů se rozhodl zahájit mohutné třetí období. Založil humanitární nadaci HU-NA do které vložil část peněz získaných během druhé etapy a intenzivně se začal věnovat obecnému blahu. Nechal vystavět azylový dům a organizoval distribuci potravin bezdomovcům. Na dvou sídlištích nechal postavit dětská hřiště se skluzavkou a stal se dárcem krevní plazmy. Sám bydlel v prostorném bytě s částečně prosklenou střechou do kterého si každé roční období přiváděl přítelkyni jiné rasy. Na veřejnosti vycházel pouze v zahradnickém oděvu a s rukama od hlíny. Tou dobou už se o něm objevovaly první zprávy v novinách. Daniel Kýhos pocítil šanci zveřejnit svůj odvážný umělecký postoj a dostat se tak do čela zájmu a pohovořit se o Live - artu se dvěma novináři. Články, které vyšli však už svými názvy(Zmatený mecenáš, Pomáhat lidem je umění, Podivín z 5. patra), naznačují, že očekávaný ohlas se opět nedostavil.

"Hlupci! Nedokážou vůbec vstřebat tak náročnou uměleckou porci. Asi jsem předběhl dobu víc než jsem čekal. Ale mohu ještě počkat." přemýšlel Daniel Kýhos, probíraje se v denní poště, kterou převážně tvořila hlášení styčných humanitárních důstojníků a žádosti o podporu rozličných akcí, když tu objevil pozvánku na vernisáž výstavy jeho bývalého spolužáka z Akademie, nyní již renomovaného sochaře.
"Jeho už veřejnost uznává a na mě prdí!" vzkřikl Daniel, ale pak si řekl: "Proč bych vlastně nezavítal do uměleckých kruhů? Jednou mě budou všichni vzývat, tak ať si na mě zvykají." Svlékl župan, oblékl si zahradnické lacláče, slamák a gumovky, strčil letmo ruce do květináče s fíkusem, zavěsil se do sličné polynésanky(byl podzim) a vyrazil k výstavní síni. Spolužák Václav K. Horázný ho přivítal s viržínkem v ústech a se zděšeným výrazem který říkal: "Chudáku. No, každý se živý jak umí..." ale pak se zlomil do udiveného pohledu: "Ale ta kočička je pro tebe až příliš dobrá." Nalil šampaňské, ale vzápětí odkráčel mohutnými kroky mezi obdivovatele a kritiky, srše úsměvy a zalamuje ruce jako kormorán.

Daniel Kýhos si s despektem prohlédl exponáty a ušklíbl se: "Prostřední. Jalové. Vůbec se nezměnil."
"Tak jak se ti to líbí?" zeptal se ho konečně Horázný.
"Vůbec ses nezměnil." odvětil suše Daniel.
"Viď!" pyšně vypjal hruď spolužák a dodal "Měl bych pro tebe práci."
"Nerozumím!?" zamžikal Daniel Kýhos.
"No, práci. Mám teď víc zakázek než stíhám, tak bych ti něco přihrál, když už jsi tak dlouho nic neudělal." vysvětlil Horázný.
"Ale... já pracuju. Neslyšel jsi o Live - art?" překvapivě hlesl Daniel, s nadějí, že se mu konečně podaří svým tématem ohromit.
"Jo, něco málo." plácl nazdařbůh Horázný a kohosi spatřil "Promiň, zastavím se pak ještě za tebou."
Daniel Kýhos odešel domů ve zmatku. "Jak - něco málo?! Buď nic, nebo všechno! Tady něco není v pořádku. Musím něco udělat. Ruším třetí období!" vřískal.
"Ale Danyjel, mně se ta vistawa ljíbila." řekla mu polynésanka jemným polským přízvukem.
"Co? Prosím tě, vždyť ty tomu vůbec nemůžeš rozumnět."
"Ale můžu." řekla a její přízvuk byl tak svůdný, že se Daniel Kýhos rozhodl odložit zrušení třetí etapy na ráno. Druhý den předal HU-NA nadobro do rukou zástupců. Krátké mezidobí, které nastalo(Mezidobí II) trávil Daniel Kýhos v Bielsku - Biale zdánlivou rekreací, předstíraje ještě střídavě zájem o polský nápoj Warzonka a žaludeční nevolnosti.

Po návratu domů ho čekal dopis Václava K. Horázného s opětovnou nabídkou práce na plastice v parčíku na okraji městských sadů. Posílal hrubý popis, rozměry, rady a prosbu aby Daniel práci vzal. Daniel, který se mezitím trochu uklidnil, se rozhodl práci předstíraně přijmout, aby ukázal jak tvoří nespoutaný umělec, ovšem ve skutečnosti celou dobu práce na skulptuře zařadit do mezidobí(Mezidobí III), příčemž bude ještě nosit klobouk se sojčím pírkem a mluvit zvýšeným hlasem. Daniel Kýhos přehlédl místo práce a zvolal: "Tady to chce surovou pěstí! Kry a nánosy! Zlomená žebra!" a odešel objednat několik nákladních vozů s armaturami, panely a pískem, neboť se rozhodl, oproti původně schválenému plánu, stvořit plastiku přímou metodou.
"Kdo rychle tvoří, dvakrát tvoří. Alespoň mě zase někdo nevykrade." říkal, ale když nutil stavební dělníky už popáté, aby armatury naložili a zpět je složili pod jiným úhlem, práskli mu dvířky aut a s klením zmizeli.
"Bastardi, zpátky! Zlomená žebra!" řval za nimi, ale pak odešel pěšky z místa porážky, když předtím naplival do stop po jejich pneumatikách. Cestou zaujala jeho pohled nenápadná travnatá plocha poblíž plotu z vlnitého plechu. Na dřevěných paletách tam stálo zátiší z panelů a trubek, na první pohled také rozpracované.
"Za koho tu jsem?!" řval Daniel Kýhos a kopal do cizí plastiky. "Já, rozumíte, já jsem první vystoupil..." Začalo pršet a Daniel Kýhos pokořen odešel domů. Po té co Horáznému složil telefon se zuřivým: "Dělníci - ty krysy!" poslal už ten pouze omluvný dopis v němž se omlouvá za znemožnění práce z důvodů zdevastování lokality neznámým viníkem. Poté už se neozval. Otřesený Daniel se rozhodl k dalšímu radikální kroku. Shromáždil veškeré zbylé peníze, další získal prodejem bytu, auta a akcií a zařídil si malý Ústav pro Sopago. V novinách nechal uveřejnit zprávu, že příjme pár pracovníků pro všestranné bádání a objevy. Přihlásilo se dvacet čtyři uchazečů. Po úvodním Danielově projevu o Sopagu se jich patnáct zvedlo a odešlo. Zbylá směsice podvodníků, neumětelů, bláznů a jednoho desetiletého chlapce začala pro Daniela Kýhose objevovat Sopago. Ten tou dobou bydlel střídavě v malé kanceláři Ústavu, kde se zabýval výsledky bádání jeho týmu, tříděním dokumentace Live - artu a zvažováním velké retrospektivní výstavy, která jak doufal, konečně zvrátí vše v jeho prospěch, a v horolezeckém stanu na okraji města, kde se během právě probíhajícího čtvrtého období(Čtvrté období), zabýval také včelařstvím.

Tým Ústavu pro Sopago objevil postupně elektronický ořezávač tužek, neodmydlitelné mýdlo(později přejmenováno na částečně odmydlitelné mýdlo), směs koření na sojové maso, stolní hru "Po stopách tropické výpravy", universální lepidlo, nový druh závitu a speciální kalhotové chrániče proti výprasku(původně víprasku) za špatné známky, ale po Sopagu ani stopy.

Jednoho jarního dne čtvrtého období pozval Daniela Kýhose na čaj opodál působící sadař. Daniel pozvání přijal, neboť se ten den cítil velmi unaven. Posadil se za stůl v mužově malém domku a zvědavě si prohlížel jeho skromné zařízení. Náhle ho zaujaly jakési tlusté knihy v tvrdých deskách. "To nic není, jenom albumy." pravil hostitel, zalévaje čaj. Daniel otevřel knihu a spatřil fotografii svého hostitele zahrabaného po krk v písku na mořském pobřeží. A na další stránce hrajícího fotbal! A na předchozí stránce ve vojenském stejnokroji! A tady plave v řece! Tady má masku Mikuláše! "Jo, vzpomínky. Dokumentace Live - artu je to! Období, všechno. Jdou po mě, já to věděl. Vždycky po mě šli!" v duchu zuřil Daniel a v panice prchal ze sadařova domu." Chtějí mě zardousit! Vzít mi co mi patří." zamumlal ještě vteřinu předtím než ho bleděmodrý Ford Cortina srazil z vozovky do úvozu.

Danielovo páté období bylo poznamenáno znouzectností. Ležel na nemocničním lůžku, zprvu trpěl bolestí, potom depresí. Ústav pro Sopago zkrachoval a zanechal Daniela téměř bez prostředků. Ten zatím chodil na krátké vysilující procházky po nemocničních chodbách, bez zájmu pozorujíce svět za okny. Kde vzít sílu pro završení díla, kde vzít invenci a jak se ubránit protivenství té upíří smečky tam venku. Jeho den přece ještě nepřišel. Trochu zavrávoral a šel si lehnout do bíla a pruhů nemocničního pokoje.
"Za vámi nepřijde nikdo z rodiny?" ptala se mladá pohledná sestřička.
"Z rodiny? Ne, asi ne." odpověděl Daniel a v duchu dodal "Zapomněl jsem se totiž oženit."
Sestra na něj soucitně pohlédla a odkráčela. Daniel za ní také pohlédl, ne však s tak soucitným výrazem.
"No co, nemá cenu ničeho litovat. Vše je to přece součástí jedinečného díla, jehož čas teprve příjde. Ale kdybych tenkrát zůstal ve Španělsku, mohl jsem... Ale co, můj čas teprve přijde. Musí přijít!"

V nemocnici strávil Daniel Kýhos podstatně delší čas než předpokládal a další dobu odpočinku a polehávání strávil v malé garsoniéře do které se nyní nastěhoval i s celou svou dokumentací. Čas trávil probíráním se dokumentací z minulých období, prohlížením dávno zmizelých tváří, střípků situací a záznamů o činech ztracených v minulosti. Občas vztekle pročítal zbytky archivu Ústavu pro Sopago a nebo seděl u stolu nad prázdným papírem v marné naději, že se kýžená myšlenky konečně dostaví. Vařil si čaj a tiše zíral do špinavé ulice.
"Já sám sobě jsem světlem i stínem. Já sám sobě štětcem i barvou. Já sobě plátnem i rámem, já důkazem! Ale proč se o mě už dávno neví?! Jsem první! Ostatní jsou pouze nevědomí plagiátoři! Musím dokázat, že jsem první. Nikdo jako já - není." šeptal Daniel tichem pokoje. Odhodlal se zavolat několika galeriím a nabídnout jim souhrnnou výstavu unikátního díla, ale většinou byl zdvořile odmítnut se zdůvodněním, že vystavují pouze zavedené autory. V jednom případě se, trochu bez nadšení, zmínil o Horázném a ředitel ho ujistil, že se mu ozve. Nějakou dobu čekal, ale stále nic. Zahájil další mezidobí, ve kterém spíše přijal než předstíral místo pracovníka Národopisného muzea. Mezidobí se táhlo, vleklo a skřípělo starým soukolím. Daniel Kýhos scházel, pátral po Sopagu, tu a tam obesílal redakce uměleckých časopisů a zíral před sebe, ponořen v jakémsi podivném kvasu myšlenek.

Jednou se mu zdál sen, ve kterém stál kdesi v Polsku po kolena ve zdravé zelené trávě, v moři zelené trávy, kterou čeřil vítr. Kdesi opodál spatřil skrytou v trávě Rebeku - tu černošku z léta třetího období, nebo ne, teď se mu zase zazdálo, že je to ta milá sestřička z nemocnice, ta s tou pěknou postavou. Rozběhl se tím směrem, aby se přesvědčil, ale viděl a slyšel jen šumění trávy. Najednou se objevil v pionýrské klubovně z dětství, ale pionýři, jak vstoupil, utekli všichni okny ven. Hrozil za nimi pěstí, ale pak ho upoutal popsaný list papíru ležící na stole. Vzal ho do ruky a náhle si vzpomněl, že ten papír napsal on sám všechno o Sopagu. Ano, on už ví co je Sopago, věděl to dávno, jen na to na chvíli zapomněl. V opojné radosti zvedl ruce a ty byly tak vysoké, že se dotkly stropu... Probudil se a prudce se posadil. "Sopago." vydechl, jak postupně přicházel k normálnímu vědomí.

"To byl všechno jenom sen. Ne skutečnost. Jen sen. Vstal z postele, v očích výraz překvapení.
"Všechno to byl sen." zavrávoral a padl na obličej.
Otevřel oči a vzápětí je zavřel pod přívalem světla. Nicméně spíš vycítil než uviděl, že je v nemocnici. Cítil bolest v celém těle a matně se vzpomínal na nějaký pád." Opatrně se mnou, jsem umělec." řekl Daniel, ale venku slyšeli jenom: "ORROUU, ULLEE..."
"My víme, pane Kýhos. Ale teď nemluvte." uslyšel sladký hlas.
"Vědí to. Znají mě." zaradoval se Daniel.
"Jsem první. Budu první." zašeptal a usnul.

Večer na vesnici. Nebylo kam jít. Nikdy ale nabylo kam proč jít i když vzpomenu na všechna ta velká města, ve kterých jsem chvílemi žil a přebýval. Jejich jedinou výhodou bylo, že bar byl zaručeně někde za rohem nebo poblíž. Minu ten první a jdu dál, přes křižovatku, parčíkem, podél kanálu, přes most a na nábřeží, kde si sednu, zapálím si cigaretu a koukám na hladinu. Kovově se leskne a tiše plyne. Po železničním mostě přejede vlak. Když se vzdálí, zůstane po něm ticho a prázdno. Vstávám a podpatkem zašlápnu cigaretu až písek zaskřípe. To je ticho! Stoupám nahoru a vracím se jinou cestou. Přejdu přes ztichlé dětské hřiště a promotávám se zaparkovanými auty. Ochladilo se, ale už vidím z dálky světla svého baru. A už jsem uvnitř a sedám si za roh do prima křesílka. Ta úleva mít krytá záda! Barman se nadechuje, aby se zeptal co chci, ale já jen kývnu a to mu stačí. Pouští tady slušnou hudbu, tak zůstávám a nikdo se neodváží oslovit mě i když by mi to vůbec nevadilo. Je večer.

Večer na vesnici. Začalo pršet. Zírám z okna jak obrovský proud vody bičuje šeříky v zahradě, jak se vaří obrovský kotel mlhy v údolí. Mlha za chvíli odkrojí zbytek světa, zůstane jen těch pár baráků tady na kopci. Otevírám dveře do ulice a vidím, že déšť už pomalu ustává. Beru ze skříně starý vojenský plášť a umaštěný klobouk a vycházím ven. Ještě stále drobně prší, jdu po silnici zcela pokryté vodou. Je ticho. Nějaké auto porazilo kočku a voda odtékající kolem ní se zlehka barví zbytkem krve. Nikde nikdo. Jdu pomalu stezkou v poli a potom přes skálu. Zastavím se u po okraj naplněného jezírka na kterém tančí poslední kapky deště. Už vidím zářící okna hospody. Vcházím dovnitř. Sedí tam všichni. Tomáš, Péťa, Honza a ještě pár jiných, co ani neznám jménem. Sedám si a dostávám pivo. Péťa vypráví svou tisícípátou příhodu. Je večer. Já sedím a jsem součástí toho všeho. Toho co se děje tady i tam, v jeden čas. Malou součástí.

Vzrostlé smrky je přivítaly jako staré známé přesto, že touto cestou přicházeli teprve po třetí. Zakývali jim korunami spolu s buky a olšemi a vpustili je do svého šumícího království. Jehličí na úzkých cestičkách Ferdinandovy soutěsky měkce zapraskalo pod nohama pětice nově příchozích. Tři chlapci, dvě dívky, asi tak šestnáct let, oblečeni stylově, pouze snad, soudě podle neokopaných a čerstvě nakrémovaných kanad, trochu vonící novotou. Vkročili dovnitř soutěsky, plni radosti z konce nudného týdne a začátku víkendu plného příslibů dobrodružství, rozběhli se kupředu a se smíchem překonávali řeku po prvním mostě sestávajícím ze dvou prohnilých klád šikmo položených přes vodu.

"Nechte toho, jestli mi spadne kytara, poplavete si pro ni, mezuláni!" hulákal Ráďa, kterého se právě kamarádi na protilehlých koncích lávky rozhodli trochu potrápit.(Což ovšem spočívalo pouze v naznačování kývání lávkou, ve skutečnosti by nic takového nepřežila.)
"Pamatujete si, jak jsme ztratili tu čutoru?" vydechne ulehčeně, když se konečně dostal na ten správný konec shnilé klády.
"Jaký pamatujete, dyť to bylo tak před měsícem." ohradil se Grizzly.
"To určitě." zapochyboval Ráďa.
"Třeba jí tam ještě někde máš..." zavolala z druhého břehu Jitka, brýlatá blondýna, nohou přitom zkoumajíc kluzkost lávky.
"To by byl teda gól." zakýval hlavou Grizzly a zrzavá Veverka řekla "Můžeme se tam přece podívat, určitě půjdeme okolo."

Jirka, který působil ze skupinky nejzakřiknutějším dojmem, obrátil oči za jejím hlasem a znovu si uvědomil náklonnost, kterou k ní cítí. Těší se na milý úsměv, kterým ho odmění, když se mu podaří prokázat jí nějakou drobnou laskavost nebo úsluhu, třeba umýt ešus nebo přinést vodu a také na to, že se večer najde místo na spaní blízko ní, aby si mohli před usnutím povídat, najdou-li se ovšem vhodná slova. Ale nenápadně, není zvědavý na všelijaké vtipné poznámky kamarádů. Rychle se probral z příjemného snění, trhnutím si posunul US tornu výš na záda a vykročil přes rozbahněný okraj břehu za ostatními. Cítil v sobě náhle tolik energie, že ji nechal pronikat rozesmátými ústy a zářícíma očima ven, do loučí světla pronikajícího mezi stromy a pískovcovými balvany porostlými olezlým mechem. Smrk, co se nad ním klonil, zavlnil větvemi ve větru a ponuře zaskřípěl mohutným tělem.

"Kam až dneska pudem, Ráďo?" zeptal se Jirka nahodile.
"Cože?" zavolal z předu průvodu Ráďa.
"Kam prej až dneska pudem," upřesnila Veverka "ptá se Jirka."(je milá!)
"Uvidíme." huláká Ráďa. Všichni nadhodí úesky na zádech a energicky vykročí. Za druhým zákrutem řeky potkali v protisměru partu trampů, od pohledu starých zkušených zálesáků. Umaštěné širáky, jelenicové kabáty s vyšitými domovenkami, kožené rukovětě nožů Bowie domácí výroby čouhajících z pouzder zdobených korálkovým vyšíváním. Byli odstrojeni, to znamená, že už někde blízko tábořili. Pětice na ně upírala zkoumavý pohled.

"AHOJ! Ahoj. Ahój! Ahoj. AHOJ. Ahoj...ahoj."
"Kam jdete?"
"No - jen tak."
"Tak přijďte večer na Aspirin, místa je tam dost."
"No... tak dobře..."
"Tak ahoj. AHOJ! Ahoj. Ahój! Ahoj. AHOJ"
"...ahoj."

Setkání s dalšími kamarády trampy je potěšilo, zvláště pak, když se k nim chovali jako k sobě rovným. Neméně je potěšilo také pozvání na slavný Camp Jacka Aspirina, největší a nejluxusnější kemp v celém Doláku - Ferdinandově soutěsce. Předem dlouho plánovaný, avšak nijak nepřipavený tramp tak začínal získávat své obrysy.
"Pudeme na ten Aspirin?" ptala se Jitka, když asi po hodině shodili usárny do trávy a mazali si chleby játrovou paštikou.
"Vždyť nás pozvali."
"No jasně, to si nenecháme ujít. Velkej táborák!" mluvil s plnou pusou Grizzly.
"Jo. Jo... Ách, jéje..." sykal Ráďa, který stál uprostřed říčky bosý a s vyhrnutýma kalhotama "až si trochu odpočineme, sejdeme ještě kus cesty dolů vodou. Dál už cesta nevede, museli bysme to obcházet po kopcích. Áchich jéj!"

Ještě chvilku se váleli v tučné zelené trávě a za chvíli už všichni opatrně sestoupili do chladné vody.
"Áchich" a "jéje!" se náhle ozývalo ze všech úst.
"Sakra, musí ta voda bejt tak studená?!" ulevil si Jirka.
"Dej pozor, ať se nerozpustíš jako kostka cukru, hehe..." zavtipkoval Grizzly. Všichni se zasmáli a pak dál šli vodou, za občasného sykání a koulení očima.
"Hlavně, aby sis nenamočil spacák, to by ses asi moc nevyspal." podotkla Veverka. Jirka se zasnil. Dovedl si náhle docela dobře představit, že by to byla právě Veverka, jejíž spacák by spadl do vody a namočil by se. Půjčil by jí svůj a pak schován po krk v maskáčové bundě, by sledoval jak se světlo skomírajícího táboráku pohrává na Veverčině usínající tváři. Vlastně ne, předtím by jí půjčil i košili, určitě by se, tedy například při pádu, namočila úplně celá. Přiběhl by k ní a pomáhal by jí na nohy. Taky by mohl lovit spacák, který by mezitím uplaval a zachytil by se někde... no, to je jedno. Veverka by se na něj usmála... Musel by se však zároveň chovat nenápadně, vlastně jakoby trochu odtažitě - známe přece ty uštěpačné poznámky, kterých má každý vždycky dost po ruce. Hm... Byla by to krása, Veverka v jeho spacáku sladce usíná a on do rána kouká do žhavých uhlíků, sem tam přihodí do ohně smrkovou nebo modřínovou větévku, jehličí a pryskyřice voní, hvězdy svítí a on ráno podává Veverce její spacák, který přes noc u ohně vysušil a tváří se jako, že to nic nebylo.

Vyhnul se větvi stromu mířící na jeho hlavu a zjistil, že je za ostatními už pěkný kus po zadu. Přidal do kroku, nedbaje špičatých kamenů, které se tu a tam pod nohou objevily. Ušli ještě další kus cesty řekou, která v těch místech byla vystlávána zeleným kobercem nějaké kluzké vodní rostliny až k písčité zátočině, kde si obuli kanady a vyrazili cestou stoupající vzhůru do kopců. Ráďa je bezpečně vedl mezi pískovcovými věžemi, pokroucenými borovicemi i mohutnými smrky. Po schůdkách vyšlapaných ve skále vylezli do jakési průrvy v pískovcovém bloku a odtud se uličkou ve skále, širokou tak pro jednoho člověka s US tornou, protáhli do prostorné místnosti sevřené ze čtyř stran kamenými bloky zbarvenými oxidy železa do hnědočervena. JACK ASPIRIN! Schodili usárny, odepnuli polní láhve z opasků a usadili se na pohodlných dřevěných lavičkách. Zvědavě si prohlíželi ohniště uprostřed kruhu z červeného písku, šerifovo křeslo z mohutných borových klád, výklenky se svíčkami ve skále a listovali bohatě vyzdobenou kempovní knihou, která teď ležela na čestném místě, napravo od křesla šerifa, vytažená ze svého neopromokavého obalu. Pak vytáhli své cancáky a navzájem si ukazovali zvlášť povedené obrázky a vtipné zápisy od různých osobností trampského světa. Vlahý vítr profukoval švírami v Jacku Aspirinovi a koruny stromů se kývaly a šuměly nad otevřeným prostranstvím kolem ohniště.

"Než příjdou ostatní, mohli bysme nasbírat nějaký dřevo." navrhl Ráďa.
"Jasně!" rozběhli se do lesa každý na vlastní pěst.
"Pomůžu ti!" vykoktal Jirka, když viděl jak za sebou Veverka táhne obrovskou větev. Byla to dnes první chvíle, kdy nikdo nebyl nablízku.
"Ne, díky. Jsi hodnej." usmála se a Jirka, zaskočen a zmaten, popadl raději hromadu dřeva větší než on sám a odcházel s ní zpět do kempu.
"Neblázněte, toho dřeva máme už dost. Ahoj." překvapil Jirku jakýsi fousatý obličej na druhém konci jeho obrovské hromady roští, poté co ucítil slabý náraz. Ve zmatku dřevo upustil, neznámý k němu přistoupil a zalomil s ním palec.
"Jsem Vorvaň. Ahoj."
"Jirka."
"No, jste sekáči. Ale už toho nechte, dneska je ohnivec Pinďa."
"Pinďa. Ahoj." lámal si hned s Jirkou palec nevysoký chlapík v maskáčích. Jirka jen zamrkal a zkoušel si o kalhoty setřít pryskyřici, která se mu nalepila na ruce.
"Pojďte dovnitř, dáme si čaj." sliboval Pinďa a s trochou suchých smrkových větviček odtančil mezi skalami. Než ho ostatní došli, oheň už hořel. Seznámili se tedy postupně s celou osadou COLORADO, pozalamovali si navzájem palce a pak už jen seděli a klábosili nad ešusy s čajem a meltou.
"To je paráda, co, Ráďo, taková osada. A ta jejich výstroj! Jako praví kovbojové, nebo spíš zálesáci, asi." rozvášnil se Jirka při pohledu na nové kamarády.
"Hm, až budeme v jejich letech, budeme taky už ostřílený zálesáci." odpověděl konejšivě, skoro až otcovsky Ráďa, který, nutno přiznat, byl tak o dva roky starší než Jirka.
"No, je to fakt síla. Koukej třeba ten nůž!" srovnával Jirka pravý Bowie-knife jednoho z trampů se svým nožem z NDR s rukojetí z černého plastiku.
"Nebo támhle, hele, ten kluk, to má snad skalpy, nebo co to má?" kývl teď směrem k jednomu chechtajícímu se kolorádovi, kterému zezadu z krempy promaštěného klobouku visely jako žíně praménky různobarevných vlasů.
"To má po holkách, co měl." řekl Ráďa a usrkl melty ze zčernalého esšálku. Grizzly zvedl oči ze země, usmál se, řekl: "Chm." a natáhl se k Ráďovi pro meltu.

Jirka pochopil odpověď, o jejím konkrétním smyslu ale neuvažoval. Namísto toho ho obestřel zvláštní pocit. Jeho myšlenky se opět rozutekly bůhvíkam a on jen seděl a trochu jako bez ducha zíral na koloráda se skalpy. Nechtěl se dívat příliš do budoucnosti, ale špičky jeho bot už se v tu chvíli stáčely tím směrem. Odvrátil se od skalpů a začal náhle myslet na Veverku. Představoval si její oči, její rusé vlasy a zuby, které ukazovala při úsměvu, ty bílé zuby, které svítily v šeru metr a půl od něj.
"Nejdřív Vlajku! Musíš nejdřív zahrát Vlajku!" Poté co Ráďa vyndal kytaru z pouzdra, shlukl se kolem něj těsný kruh. Všechny holky z COLORADA se tlačily co nejblíže, aby mohly alespoň pokukovat Ráďovi do zpěvníku a Jitka, která vždy a za všech okolností ráda a nahlas zpívá zaujala nejlepší místo po jeho pravém boku a čistila si brýle cípem zelené košile. Ráďa se tedy posunul v hierarchii o příčku víš, protože, což bylo divné, COLORADO nemělo vlastního kytaristu.
"Je nemocný." zahučel tajemně Vorvaň. "A holky hrajou jenom Terezu, Anděla, Přes pláně a... No, dobře že jste tady."
VLAJKA VZHŮRU LETÍ...

Všichni procítěně zpívali a vzdávali úctu pomyslné vlajce. Trochu stranou zůstali sedět jen Grizzly, Veverka a Jirka. Grizzly, částečně z ohledu na ostatní, nezpíval. Ale proč si Veverka nepřisedla blíž ke zdroji hudby, to nešlo Jirkovi na rozum.
...VLÁT BUDE ZAS, AŽ MLÁDÍ ČAS...
"Umí! Umí!" pobízely holky z COLORADA Ráďu k dalšímu hraní a objednávaly si své oblíbené písně. Pinďa - ohnivec přikládal, kluk se skalpy hrál na foukací harmoniku a Grizzly to vše pozoroval zpod přivřených usměvavých očí s ešusem s vychladlým zbytkem melty v rukou. Padal soumrak, sloupec jisker stoupal od ohně k nebi a odrážel se od červenohnědých pruhů železa v žlutém pískovci a vířil nad hlavami přítomných jako mračna svatojanských mušek.

Jirkovi se zdálo, jakoby se Veverka, asi mimoděk, posunula blíž k němu. Nasucho polkl, když řekla: "Ráďa hraje dobře, ne?"
"Jo." řekl a po chvilce přemýšlení dodal: "Taky jsem se učil na kytaru. Ale barréčka jsem nikdy nemohl zahrát..." Pak se odmlčel a usilovně přemýšlel, co by tak ještě řekl. Hledal slova, ale v hlavě mu vířil jen vír jisker, vířil a točil se a měnil se v mračno zmateně poletujících svatojanských mušek. Veverka se na něj ještě chvíli dívala, docela jako by na něco čekala a pak se pomalu odvrátila, přímo do refrénu Stánků.
...JEN ZAHLÍDLI SVĚT, MAJ NA DUŠI VRÁSKY...

Jirka si v rozpacích odíral zbytky pryskyřice z prstů o skalní blok, který měl za zády. Všichni teď seděli obráceni tváří k ohni a on, sedící na kusu dřeva jen asi o půl metru dál, připadal si teď, jakoby osaměl. Zhluboka se nadechl, aby znovu oslovil Veverku a vrátil se tak do kruhu přátel, ale než mohl cokoliv říci, zastínila vstupní otvor ve skále rozložitá postava.
"Kide! Ahoj!"

V mžiku umlkla hudba a celé COLORADO se vrhlo na příchozího a zalamovalo mu palce, co jich jen měl. Pak se představil i Ráďovi a všem ostatním, kteří ho ještě neznali. Jeho impozantní zjev všem učaroval. Dlouhé, slámově žluté vlasy obepínal jen úzký kožený pásek a třídenní vous mu dodával vzezření dobrodruha. Shodil na zem úesku staženou do tak malého válce, že v ní sotva mohlo co být a nedbalým pohybem si rozepnul jelenicový kabátec, na rukávech a přes prsa hustě zdobený prameny vlasů.

Grizzly udělal: "Hmm...", a Vorvaň se zeptal: "Odkaď jdeš, Kide?"
"Teď jsme byli tejden na Křinici, tak jsem se cestou domů stavil jenom na skok tady. Máte něco k pití? Šel jsem v tom horku teď několik hodin..."
"Tady je... byla... melta. Tady máš čaj. A jak tam bylo?"
"Hm. Byli jme tam jenom sami s Bobem. Celej tejden jen sami v lesích, no paráda. Ale hned asi třetí den nás chytil strašnej slejvák. Nebylo moc kam se schovat, bloudili jsme tam několik hodin, úplně jsme promokli a pak..." Všichni napjatě poslouchali Kida, který stál rozkročen uprostřed kruhu sedících a pohazoval při vyprávění žlutou kšticí.
"...nakonec jsme teda našli takovou malou jeskyňku, kde se dalo docela dobře spát. To šlo. Ráno ale spadla mlha a my jsme v ní přešli čáru. Pak jsme asi půlden chodili v Německu. Bylo to dobrý, ale když jsme chtěli zpátky, nemohli jsme projít přes hraniční hlídky. Měli jsme smůlu, najednou jich tam bylo jak naseto. Museli jsme počkat na tmu. Taky jsme šli potokem, kvůli psům."
"Hele, co on je zač?" naklonil se Jirka k Pinďovi.
"Kida tady na Doláku všichni znaj. Trampuje už strašně dlouho. Je to tramp samotář." vyložil mu Pinďa a sáhnul kamsi do temné škvíry pro další suchý klacek. Kid zatím neúnavně pokračoval ve vyprávění čím dál tím neuvěřitelnějších příhod.
"...tak jsem skončil na Šumavě. To už je tak asi pět let. Jsou tam takový neobydlený baráky v kopcích a v jednom z nich jsem se ubytoval. Byl to prej barák po voběšeným, ještě jsem tam našel provaz. Tak jsem si říkal, jak dlouho tam vydržím, schválně. Měl jsem spoustu ovesnejch vloček, ňákej cukr, sůl a v lese rostlo spusta hub. Taky jsem potom... "

Kid ještě chvíli sypal z rukávu rodokapsové historie a pak, snad aby se konečně posadil, vybídl Ráďu, aby něco zahrál. Ráďa hrábnul do strun a spustil a Kid začal zpívat zvučným, hlubokým hlasem, který okamžitě odsunul ostatní zpěváky do pozadí. Zběžně prolistoval Ráďův zpěvník a na místě svých oblíbených písní ohnul růžky stránek, Ráďa pak, bez známky údivu a bez pokusu o změnu přehrával Kidem prověřený repertoár. Když doznělo Tak už jsem ti teda fouk, natáhl se Kid pro vodu, ale našel jen prázdný esšálek. Došla voda i čaj.
"Tak já dojdu pro vodu." nabídlo se střelhbitě jedno coloradské děvče.
"Ne, ne. Dojdu já." prohlásil Kid hlasem, který nepřipouštěl odpor. Vzal tři čutory a vyrazil do tmy.
"To je stopař, co?" obrátil se Vorvaň k Jirkovi a Grizzlymu. Grizzly řekl: "Hm." a Jirka jen pokýval hlavou. Pár vteřin bylo ticho, rušené jen praskáním ohně a všudypřítomným cvrkáním cvrčků. Jirka se ohlédl po Veverce, vypadala trochu zasněně. Už se nadechoval, aby ji oslovil, když vtom vrazil dovnitř Kid, zařval:
"TICHO!" a vychrstl obsah čutor do ohně. Camp okamžitě zaplnil bílý neproniknutelný oblak páry a do jejího syčení, praskání a pomrkávání uhlíků Kid polohlasem říká: "Jsou tady. Péesáci. Vypadá to, že jich je dost a přijdou určitě sem."

Ferdinandova soutěska byla výskytem trampů už notoricky známá a členové Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti se na ně, čas od času, rozhodli uspořádat zátah. Většinou ještě posíleni o několik pohraničníků, nebo jednoho dva řadové členy VB. Lapený tramp se mohl nadít čehokoliv, od pokuty za rozdělávání ohně až po ověřování totožnosti, případně zkoumání jakýchkoliv jiných okolností v zajišťovací vazbě. Bylo tedy vždy žádoucí se kontaktu se strážci zákona vyhnout.
"Bude lepší, když vypadneme. Každej na svou pěst a jiným směrem." udílel pokyny Kid a nasazoval si úesku.
"Vy co to tu dobře znáte, vemte k sobě někoho, kdo se tady nevyzná. A hoďte s sebou. Já jdu. Pojď se mnou, jestli chceš." kývl na Veverku. Ta si bez řečí oblékla bundu, vzala usárnu, zbytek svých věcí a šla za Kidem. Jirka na to koukal jako na zjevení. Jsou v nebezpečí. Dobře! Ale co Veverka, co to teplé místečko vedle ní v hvězdné noci, vůně jejích vlasů před usnutím, vtipkování a úsměvy? Kam mu teď mizí tohle všechno? Trhl sebou, popadl usárnu a vyběhl za nimi.
"Jdu taky." Kid v průrvě před ním jen sykl, ale neřekl nic. Veverka mlčela.

Drželi se od sebe na dotyk a beze slova kráčeli temným lesem. Kid jim zakázal používat baterku, takže co chvíli zakopávali, škobrtali po kořenech stromů, klouzali po písečných stezičkách, nebo si máčeli boty v příbřežních mokřadech. Občas zaslechli vzdálené hlasy, nebo štěkot psa. Nejistota a strach. Kid je vedl zkušeně po místech, kam nedopadalo ani měsíční světlo, nutil je postupovat bez hluku mezi pískovcovými bloky, kde se pod každým krokem uvolňovaly drobné kamínky a písek a často je zastavoval, aby se zaposlouchal do zvuků nočního lesa. Jirka sledoval vážný výraz Veverčina obličeje, který se mu místy zjevoval v bledém světle ubývajícího měsíce, byl však tak rozechvělý z nastalé situace, že jen se stále vzrůstajícím obdivem vykonával Kidovy příkazy a směrem k dívce se zmohl jen na trochu vynucený úsměv a pohled, ve kterém se dal příslib věcí příštích spíš tušit než číst. Konečně stanuli kdesi na kopci nad řekou, na místě dobře krytém pokroucenými borovicemi a Kid řekl polohlasně: "Tady přespíme. Kdyby se někdo blížil, z vrchu ho uvidíme. Jděte spát, zůstanu na hlídce." Pak se obrátil k Jirkovi: "Pak mě vystřídáš, probudím tě."

Jirka s Veverkou vybalili spací pytle z usáren a bez odmluvy se přirtavili k spánku. Romantika se nekonala. Vězeli až po krk ve spacácích a v tichu nad nimi hvízdal vítr v korunách stromů. Jirka se schoulil uprostřed listí a zlámaných borových větévek a vyčerpán usnul bez jediného slova. Ráno se Jirka probudil jako poslední. Hřejivé paprsky vystřídaly ponurou tmu včerejší noci, ale stále ještě docela nevymazaly včerejší nepříjemný zážitek. Veverka, rozcuchaná a se zarudlýma očima seděla na zmuchlaném spacáku kus dál od místa, kde včera společně usínali a něco balila. Kid stál pár kroků za ní a přivazoval si na jelenicovou bundu pramen rusých vlasů. Když vykročili směrem k vesnici, pomyslel Jirka na to, že Kid hlídkoval celou noc, namísto aby ho vzbudil. Šel mlčky, marně se pokoušel setřít o kalhoty zbytky smůly, co měl na rukou od včera a v duchu si sliboval, že se bude snažit být vždy jako Kid. Jako opravdový muž.