Léto už končí
nechci ven do podzimu tam za oknem.
Venek už taky není co býval,
když jsem se na dětsky vratkých nohách kýval.

Dokonalost skrývá se ve všem
a proto lidé dělají různé věci
štěstí se pod prsty smýkne
a do uší skřípne
a nechá tě zase v slepotě.

celý život
chci být vítr
být tady i tam
a necítit tíhu hmoty.
Ale snad je to taky těžká služba
být vítr

cesta ti dá jen to že zmizíš
na chvíli malou z místa A.
Jen jestli ale v místě B
vůbec zvědaví jsou na tebe
- pak můžeš, jestli se ti chce,
vyzkoušet ještě místo C.

střapaté kousky věcí
chvějí se na rozcestí
a já mám hlad
hodinu času
a štěstí

Kdybych měl vyměňovací oči
viděl bych často jiné věci

Horizont se láme v nebe,
lemují ho bílé cáry
dává mi chuť rozhlížet se
v ústech slinit chutě dálek
prstem rýpat vyschlou hlínu
počítat na nebi čáry

prší
svět dýchá mlhu
a vodu vrací zpět
jak výparník
v mazlavé mléčné ticho
podvečer se noří
prší
a já, ve sklo nos zabodnutý
z očí mi tečou cizí slzy za sklem okna
svět tichne
v bázni boží

Opři se zvolna o svůj stín
co vrůstá tu v zem stvoly kopretin
a slunce v paprscích ti zašifruje vzkazy
o svůj stín opři se
než zamrzí ho mrazy

že tajný lyrik jsem přírodní
navždy si nechám pro sebe
že máchovský jsem romantik
také nikomu nezjevím
a dál už nevím ani sám
to ani pro sebe si nenechám
co nevím
+
tma
je v pevných látkách
a srdce i potmě a poslepu buší
a mozek si vymýšlí
co hrdlo ráčí

Zastavím na každém z míst
co budou cítit naftou
sledovat žhavé čáry vozů
ve tmě
v bzučení motorů
a křídel brouků.
Na cestě oči
zírají do tmy
zpod klobouku.

je slano
to asi kvůli prachu
v krku mi vysychá
a slova
těžko se dají nahmatat
i tak jsou slaná
smysl z nich
snadno se vypráší
tak držet to
co se solí se neztrácí

jsem karaoke
a zpívám na cizí nápěv
že číst umím
čtu co vidím
vidím co zpívám
na nápěv cizí
na cizí slova se dívám

přes
pochyby a strach mě nes
i přes mojí vlastní pýchu
přes kamení na dně cesty
abych uměl sílu najít
v pokoře a v tichu

rachot sbíječek od sousedů
kašel a rýma
v půli podzimu

Nejlepší je ranní ticho v lese
plnotučné ticho
měkkost mechu
zkrabatělé tváře chorošů,
říkám si
po jezdících schodech
v černý jícen zemní dráhy
sjíždím
krabatím tvář
jak ti druzí
cizí
neznámí kamarádi

sedět
čumět o přestávce
tupě zírat do nikam
hlavou bloumat někde v dáli
cesty časem podnikat
svírat v ruce prázdnou láhev
přiblble se usmívat -
tak mě vidíš
přestože bych
měl už jít a pracovat

zas už je večer
mám být rádnebo snad má mě to srát,
že už je jako ten den pryč
anebo v očekávání
zítřka se koupat
co nestihlo se
chybělo
v zítřka cíl vetknout si
nesrat a těšit se
jako by smrti nebylo

Do sna se ještě jedním okem dívám,
ale vím že už bdím.
Tělo si ještě vykračuje
kdesi daleko,
ale hlava už naplno strmí v realitě
kde tma
chladno
a ciferník budíku.

mole,
já vašemu pokolení už dostkrát výstrahu dal
tak teď je to vole tvůj konec
tvůj život ukončí noviny stočené
a co zbyde z tebe zahrnu v mělký rov
vyrytý patou v listí
ať Svatý František nade mnou klidně dělá kříž

dnes obouvám si hlavu
do bolení
jak nohu do škrpálu
a nohy obuju si
do rozšmajdaných křusek
hlavu co bolí
strčím do klobouku
a hurá mezi lidi ven
v listí rýt brázdu
šouravým pochodem

že noc se někde opozdila
a je tu zas ráno
jak brusný kotouč
a svírá v zimomřivých čelistech
zbloudilé vraky lidí
že zbrousí jejich stíny
v oblý tvar

že drkotavě svůj pelech si hledám
čechrám větvoví polštářů
kde odkládám si
nyní nepotřebné tělo
vyžile bude ze spánku chrastit
že usnu dřív
než jsem šel spát
to budu si teď přát

zatím ještě neprší
ale vrchol tone v mracích
to vidím i zpoza kuchyňského stolu
zatím neřítí se dolů lavina
sedím tu na svém bodu ve vesmíru
šťastný že neprší
svět sedí ve svých pantech
a mraky znovu skryjí vrchol
kde neslyšně a tiše pršet začíná

tak to je vše
čemu se nelze
ubránit
- alespoň s úspěchem
kde vůbec bere se
odvaha vzdorovat
když čumět dá se na vše
z povzdálí
a cintat u stolu
kecy a pěnu
kde vůbec není
nic
a čekat
kdy strop se skácí
k podlaze

Jdou v polích řady v suchém obilí
vytyčí očím cestu k obzoru.
Tam za hranou se skrývá neviděné.
Tak oči odvracím
a kolem hlavy krouží
v neslyšném větru lístky polapené.

ticho je
jen v údolí
se vaří kotel mlhy
je ranní přiospalé ticho
jen někde železa haraší

já čumím z okna v rodný kraj
po ránu dojímám se vším
a cítím spojení
s nehmotnou bytostí

železa v hlavě zvoní
dojetí zpřetrhá se
a hledím zas
jak káru šrotu
ulicí tlačí Petr Prášek

tma lepkavá
tma vazká
sedá mi na oči
a já
nebráním se
a vidím noc

tma bytost
prostoupí mne
a sežehne na
černé sklo a popel
tma spravedlivá

mě pořád
něco v uchu zní
a v nose šimrá
vnímání vnímá
aniž snad prosím se
všech dějů okolo
stále jsem středobod
a všechno bzučí
páchne
bliká
tiká
rozmarem božím
uvedeno v chod

jen o krok ustoupit
jen půlkrok
z míst, kde vše se tryskem řítí
vteřinu v stínu
v tichu spočinout
z povzdálí zahlédnout krásu
veškerého bytí

jako dým nad střechami
se rozplývá
tak maže se mi vše
a mizím
ve spánku
po hlavě padám
do jeho jícnu
a svištím nicotou
vzhůru k zítřku

na tebe plášť
na tebe věda
na tebe cokoliv
co ti třeba
odhodit víru
a vejít v rozum
- sypký a křehký
pod plášť ho schovat
v tvrz kostí lebky

to vidět
a nevědět
a hádat
a hádat se
kde teď mé místo je
špendlíkem píchat do mapy
navařit zázraky
do starých hrnců bez poklic
to vidět
hádat se
a nepochopit nic

v strojích
běhají impulzy
a dráty se svíjí
jak hadi v rukách
za krkem zasvědí
statické elektřiny
mámení
jsem technik
dělník slávy
drkotám zuby
v příbytku z digitální slámy

Měl jsem se o lodích,
motorkách v údolí,
kde otcové
čísi vždy sedí
smutně za stoly
Sen v tiché
prázdné zemi,
kde většinou líbí se mi
přikryl se pochmurným počasím
a ze zdí mizely obrazy
nábytek a věci
i přítel mizí do mlhy
ta balí ho
jak nepotřebné řeči
Pod botou čvachtá
voda vzlínající
Proč vidím jenom smutek
na všech lících?

Ulice bez stromů vypadá vždy jinak.
Dokonce u Luďka Soboty uřízli taky strom.
To teda neměli, říkám si.
Příležitostně se zeptám co myslí si o tom
Luděk Sobota,
teď bez akátu před vrátky tak nahý.

libeňský ostrov plný krámů
co civilizace zvrátila
čpavý dým z hořících plastů,
tučné břicho zastavárníka -
zdejší odpolední idyla
jde ticho od řeky
a dusí se v šumění listů
něčí kámoš projíždí si ukradený vůz
za zbytkem chýše homelesů
zaskví se golfové hřiště
mám v oku kousek podzimu

jsem střep
jsem cizí těleso v tkáni
vniknu a vetknu se
zabolím ostrou hranou
vniknu a vyniknu
vykrvím se ven
ale i pak tam venku
zůstanu jenom
cizím tělesem

Neska na zkoušce
ty vole -
zkrat, normálně
v zářivce.
Vyšlehnul plamen
a chytil prach.
Vole!
Kouř i smrad.
A sice,
z těch volejovech
kondenzátorů,
dyž ten volej
za roky už
vykape,
pak se to celý
zkratuje
a chytí ten papír
a možná
i ten prach,
co nasál do sebe
i zbytek
toho voleje.
Ty vole!
To byl smrad!
A že hoří,
měli jsme stažený prdele.

jak nejlíp využít času
anebo jak ho
napnout a zgumovět
vycucnout z něj
co se dá
to vědět, řikám si
to by se hodilo
ale hlavně klid -
to umět využít
nějak
to taky řikám si

poslední zelený list
v uschlém květináči
dospělá zahrada

to je dneska,
tenhle den
podzim z dálky se mi vysmívá
vypelichaný protiva starý
vidím ho padat k zemi
za oknem

v polích i lesích
rostou lovci
na rámě viset
zlomené pušky
panicky o život
utíkat srny
lesem, kde stará pumpa
je v zemi
jak puška vypadat
zapomenutá
od posledního
lovu na mamuta